Příběh-Hřbitov

18. srpna 2010 v 13:30 | 14laura |  Příběhy
Tentokrát to není můj vymyšlenej příběh ale je to zkopirovaní. Nemám teď moc času na psaní:D


Hřbitov byl krásně osvícen. Svíce vrhaly kouzelný a zároveň tajemný stín na náhrobní kameny. Měsíc vše halil do ponurého stříbrného světla. Zdálo se, že je všude klid. Že všichni zesnulí jsou smířeni se svým osudem. Kdesi v dálce byly slyšet lidské hlasy. Když jsem zavřela oči, vnímala jsem podivný klid, své srdce, kroky mého přítele a pach taveného vosku. Bylo to zvláštní. I hroby, které ještě nedávno působily velmi nepříjemně, dnes jako by se vzdávaly něčemu silnějšímu, daleko mocnějšímu. Jako by skládali hold něčemu většímu. Zkrátka - bylo zde něco divného. Akorát jsem ještě netušila co. Narozdíl ode mne, přítel po mém boku byl v naprostém klidu. Pomalu, ale jistě, jsme procházeli hřbitov, krok za krokem. S jistou úctou jsme se rozhlíželi kolem sebe. Proč jsme vůbec tady? Tvrdí, že nic necítí. Že vnímá jen tu krásu a klid. Ale že nikdy necítil přítomnost a pocity lidí, kteří tu leží. Všude jsou hroby a kříže. Jeden vedle druhého. Stavitel chtěl nejspíše ušetřit místo, proto jsou hroby tak blízko sebe. Procházíme se a kolem nás leží stovky lidí. Někteří tu už dávno nejsou. A ti, co tu jsou, zatím nedělají problémy. Mé pocity jsou protichůdné. Ticho a mír značí, že je vše v pořádku. Jenže právě ten ohromný klid je velmi zvláštní. Na hřbitově s tolika hroby je téměř nemožné, aby byl takový klid. Jdeme dál. Chytám jej za ruku. Cítím, že se blížíme k něčemu, co na mě působí velmi silně. Na chvíli se mi v hlavě mihla myšlenka, že se všechno vrací do normálu. Takovéhle pocity jsou na hřbitově běžné. Během několika vteřin si uvědomuji, že tohle není běžné. Opravdu ne. Obklopuje mě chlad. Cítím přítomnost čehosi podivného. Začíná mi to být nepříjemné. Můj partner jde stále dál. Necítí nic špatného - spíše naopak. Konstatuje, že tahle část hřbitova se mu zdá nejlepší. Vysloví dokonce přání, že by zde chtěl jednou ležet. Jsme v místech, kde hroby pomalu zarůstají větvemi jehličnanů a ztrácí se v zákoutí hřbitova. Nebýt těch špatných pocitů, které teď už zcela ovládají moji mysl, nejspíše bych řekla, že se ve vzduchu vznáší osamění a zapomnění. Zpomaluji. Už nejsem schopna vnímat nic jiného než ty negativní pocity kolem. Jsou všude. Ve vzduchu, který vdechuji do plic, v trávě, po které jdu, ve stromech, které lemují cestu. Přicházíme k osamělému hrobu, stojícímu v úplném rohu celého hřbitova. Je to k nevydržení. Koncentrace všeho špatného je tak vysoká, že se sousředím na jedinou věc - jít pryč. Nechápu, jak může být přítel tak klidný. Otáčí se na mě s úsměvem a se slovy, že se zde cítí nejlépe. Že závidí zde ležícímu jeho klid a místo, kde leží. Když uviděl moji bledost, vyvedl mě ven na ulici. Nepříjemný pocit přetrvával ještě několik dní. Ale nemám sílu se tam vrátit a zjistit, co jej způspbilo. Nicméně se mi do podvědomí neustále vkrádá otázka: Kdo je vlastně můj přítel?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byli jste zde?

Klik!!!!! 100% (640)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama