Kniha Nosferatu díl 5

20. září 2010 v 17:10 | 14laura |  Vampire
BRANDON KELLEY
ČERNÝ PTER V RUKOU UNIVERSALU
Černého Petra drží Universal, a to i přesto, že se snaží vzbudit dojem, jakoby ani žádné karty nebyly rozdány. Jenže jsou. A hraje se pěkně naostro. Všechno nasvědčuje tomu, že esa tentokrát Universalu nepřipadnou.
A co je ve hře?

Nic menšího než hrozící soudní spor mezi mladičkou, teprve osmnáctiletou garderobiérkou Kathryn Brewsterovou a hereckou hvězdou Universalu, Belou Lugosim. Právníci Universalu bojují jako ranění lvi, jen aby k vlastnímu soudnímu projednávání nedošlo. Je jim totiž víc než jasné že jim i panu Lugosimu by před porotou začalo být nepříjemně horko. Se zástupci tisku se ovšem tito pánové nehodlají bavit. Novináře patrně povazují za prosťáčky, ochotné uvěřit čemukoli. Například i tomu, že žádný spor neexistuje a cokoli by kdo vyprávěl o tom, co se jednoho pozdního večera přihodilo v šatnách Universalu, patří do říše bajek.
Slečna Brewsterová k nám byla o mnoho vstřícnější, ale z pochopitelných důvodu, na radu svého právního zástupce, nemohla se zveřejněním podrobností očekávaného sporu souhlasit. Soukromá sdělení slečny Brewsterové byla vskutku šokující, přestože byla učiněna jen v náznacích. Oč více ale slečna Kathryn zamlčela, o to výmluvněji hovořil pevně utažený obvaz kolem jejího krku. Například o tom, že Bela "Dracula"pro tentokrát povolil svým zvráceným choutkám přespříliš. O tom, co se děje na přísně privátních večírcích za pevně uzamčenými dveřmi jeho luxusní vily jsme již několikrát zmiňovali. O to větším znechucením nás naplnilo zjištění, že podobné excesy a sadistické aktivity jsou Lugosimu trpěny i na místě, na kterém bychom to očekávali nejméně. V domě lady Elinor Glynnové, ctihodné dámy a spisovatelky, která svými pověstnými večírky již tradičně udává společenský tón. Z dobře informovaných zdrojů k nám spolehlivými cestami pronikla jména některých účastnic, jimž jsme se zprvu zdráhali uvěřit. Domníváme se, že několik nositelů zvučných jmen a vysokých postů by udělalo dobře, kdyby sáhlo do svědomí svých paní chotí a slečen dcer.


INTERMEZZO II.
Premiéra filmu Dracula se uskutečnila 12. května 1931 v Roxy Theatre. Dosáhl obrovského úspěchu a Lugosi je zde doslova neopakovatelný. I nadále zůstal u filmu a natočil jich dlouhou řadu, z nichž chci na některé upozornit:
DEATH KISS
BLACK CAT
MARK OF THE VAMPIRE
WHITE ZOMBIE
BLACK DRAGONS
a další.
Bela Lugosi měl mnoho obdivovatelů po celém světě, ale málo přátel. Do jeho blízkosti proniklo jen velmi málo lidí. Snad on sám to ani nechtěl a je nasnadě otázka, zdali to bylo vůbec možné. Jak již bylo řečeno, společnost kolem něj tvořili většinou lidé stejně záhadní jako byl on sám. Mezi ně patřil i Boris Karloff, všem známý jako FRANKENSTEIN. Jeho vlastní jméno znělo William Henry Pratt a do Hollywoodu přišel z Anglie.
Ti dva o sobě věděli už dávno. Jejich přátelství bylo skutečně výjimečné. Karloff natočil Frankensteina ve stejném čase jako Lugosi Draculu. Tedy v roce 1931. jejich věhlas šel stejnou cestou, ale nebyli to konkurenti. Naopak, natočili i několik filmů spolu, jako například SON OF FRANKENSTEIN. Jejich absolutním hereckým koncertem ale bezesporu zůstane THE RAVEN z roku 1935.
To hlavní mezi nimi se ale odehrávalo v jejich soukromí a zachovalo se i v různých svědectvích a pamětech. Oba během jejich života provázelo několik žen, které s nimi zároveň sdílely jejich osud. Některé jen po krátký čas, jiné po celý život.
Mezi další blízké a intimní přátele Bely Lugosiho patřila i svérázná Deanna Reevesová. Dlouholetá milenka a později i manžela Borise Karloffa. Deanna pracovala u filmu jako asistentka produkce a v manželství s Karloffem měla jednu dceru.
Tato dnes už třiadevadesátiletá dáma dosud žije, a to v naprostém ústraní penzionu na anglickém hrabství Sussex. I přes svůj nesporně vysoký věk si zachovává jasnou mysl a sloužící zdraví. Tak jako k Belovi patřila Bridget Brightonová, patřila Deanna Reevesová ke Karloffovi. Byl to neoddělitelný vztah a tato paní by mohla vypovídat ještě o mnohém. Snad někdy více promluví její deníky a paměti, které předá do spolehlivých rukou…
Belův život byl neustále zmítán různými změnami a událostmi. Přesto jeho fyzický vizáž a vzhled se prakticky neměnily. Až do té chvíle, než se ke sklonku svého života stal naprosto závislým - na morfiu. Musel podstoupit dlouhou fázi léčení v sanatoriu.
Bela ale nebyl narkoman v pravém slova smyslu. Svým blízkým se jednou svěřil, že již několik let vůbec nespal. Cítil se vyčerpaný a morfium byla jediná látka která mu pomohla v jeho tajemném životě - spát. A snad za tím bylo i něco víc?
Jeho podoba se ze dne na den měnila a fotografie z té doby tuto podobu zachycuje. Lugosi byl fyzicky naprostá troska, ale přesto má na snímku zvláštní výraz. Se skrytým, trochu tajemným úsměvem, pokuřuje doutník. Fotografie byla pořízena na zahradě sanatoria. Sněhově bílé vlasy a vrásčitá kůže na vyhublém těle už signalizovaly, že se blíží jeho konec.
DÉMONI VE STÍNU PODIA
Lugosi byl o pět let starší než Karloff. Mezi sebou občas hovořili zvláštní řečí. Údajně se podobala maďarštině, ale nikdo jí nerozuměl. Jako by šlo o jakýsi tajný jazyk. Jsem přesvědčen o tom, že ti dva sem přišli odjinud. Z jiného, temného světa, aby zde vykonali a zaznamenali to, co měli. Jako již učinili mnozí před nimi i mnozí po nich. Vždyť Lugosi i Karloff se oba považovali jen za viditelné výhonky čehosi, co dříme v temnotách. NIKDY tomu ale nadali jméno. O jejich díle se nedá diskutovat, jelikož kvalitu už prověřil čas. Stali se oba legendou a jejich díla klasikou - základem, na kterém dnes staví všichni jejich následovníci.
Diskutovat by se dalo o smyslu jejich odkazu, ale zcela jej pochopit asi nepřipadne do moci člověka. Mnohem lepší vysvětlení poskytnou vzpomínky, které uvedl bývalý zpravodaj z Variety. Popsal doslova situaci, kterou na vlastní kůži prožil a byl asi jedním z mála, kdo spatřil něco takového. Dlouho své tajemství držel v tajnosti, ale po čase vypovídá:
"Karloff a Lugosi, ano… vzpomínám si, to bylo při generálce Weird Tales…Chtěli se zkusit poslední výstup. V hledišti jsem zbyl jenom já sám."
Weird Tales - byla naživo hraná show. Hrály se zde úryvky z filmů, vyprávěly strašidelné příběhy a improvizovaly hovory. Karloff a Lugosi bývali častými hosty a jejich specialitou bylo, že hráli zásadně bez scénáře. Zkrátka vpadli na scénu a začali se bavit a improvizovat.
"Karloff a Lugosi, oba ve smokingu, vyběhli na slabě osvětlenou scénu. Podívali se po mně a v tom…nevím … něco se stalo… nevím co. Najednou tam místo nich stáli dva šupinatí démoni, hadí, dračí přízraky. Rudé doutnající oči. Bylo to hrozné… Udělalo se mi nevolno a chtělo se mi zvracet. Nevím vůbec, jak jsem se dostal ven. Musel jsem si našplíchat vodu do obličeje… Točila se mi hlava, bylo mi špatně a třásla se mi kolena. Nevím, co se to stalo, nevím co se mnou udělali, nevím jestli si se mnou nezahráli jen přepjaté, předrážděné nervy a prapodivná sugesce. Jedno vím ale jistě. Nikdy - NIKDY - jsem se v jejich přítomnosti necítil dobře."

TAJEMSTVÍ DOPISŮ
K bezesporu nejzajímavějším a nejcennějším dokumentům patří část dochované korespondence mezi Lugosim a Karloffem. Jsou jako prodloužený most času, který nás z dnešních dnů převede jako Charon přes řeku mrtvých, na druhou stranu. Do minulosti. Předložím zde záznamy ze dvou dopisů. Zdůrazňuji, že se jedná pouze o jejich části, ale ty samy o sobě další komentář nepotřebují.
Z Lugosiho dopisu Karloffovi:
Borisi,
"…budeš žít pět set let a noci trávit
s náhražkou lásky a dny v děsné realitě pekla!
Chceš to slyšet? Chceš?
Víš, to kousnutí lásky, to je začátek.
Ten konec to je… ale ne… to nemá konec.
Uvidíš celé generace žít a umírat.
Když se někde narodí děvče, víš že máš dost času
počkat do jejích šestnácti…sedmnácti
čas, to je to jediné, čeho máš nadbytek!
Počkáš si až vyroste a až se budeš moci
zahryznout do toho měkkého bílého hrdla
a hltat šarlatový proud.
V tvém divokém těle bude kolovat žár
samotného pekla
a vitalita samotného Satana
Je to nádhera Borisi…nevěříš?
Ach Bože, příteli, odpusť mi…
Jak žertuji, abych nezešílel!!!
Vždyť víš, je to šílenství NKONEČNA…"
PS: Polib za mne Dean!
BELA
Z Karloffova dopisu Lugosimu:
Belo,
"…všude kolem nás je tma,
ale ty mě znáš. Znáš mě…
Není to neštěstí, ale není to ani šance.
Je to znamení!
Proč bych jinak já - gentleman pánbůhví odkud,
jehož jméno ovšemže nezní KARLOFF,
by byl povolán abych hrál právě tyto
"monstrózní" role?
Ty mě znáš Belo. Známe se. Už dlouho.
Dobře víš, že jsme oba skoro šest tisíc let staří.
Sešli jsme se už mnohokrát v minulosti.
Naposledy sotva před dvěma sty lety…"
PS: Tu nesmyslnou sázku bys měl odmítnout…
Boris

INTERMEZZO III.
Na sklonku svého života se téměř sedmdesátiletý Bela Lugosi oženil. Vzal si o několik desítek let mladší ženu HOPE LINNINGEROVOU. Všichni se tomuto počinu divili a když byl Bela dotázán, proč udělal takovou šílenost, odpověděl:
"Strašně mi připomíná Bridget."
Bridget Brightonovou, jeho největší lásku, na kterou Bela nikdy nezapomněl a jejíž památku ctil až do smrti. Hope Linningerová byla úplně mladé děvče a patřila řadu let k Belovým obdivovatelkám. Jejich manželství však nebylo šťastné. Hope dosud žije v USA a o jejich vztahu i o Belovi samotném odhalila v průběhu času celou řadu skutečností. Její svědectví zaznamenalo během let několik lidí. Některá byla zveřejněna, jiná ještě čekají.
Hope po Lugosiho smrti rozprodala pozůstalý majetek. Jeho deník rozdělila na několik částí a byl prodán v dražbě stejně jako jeho prsten i jiné Belovy osobní věci. Z deníku se prozatím našla jen jediná část a je záhadou, kam se poděl obraz - jediný portrét Bely Lugosiho. To vše je důkazem toho, jak se láska může změnit v nenávist…


ČAS SMRTI ANEB STRÁŽ U MRTVÉHO
Hope Linningerová - Lugosiová vypovídá:
"Ten jeho majordomus nebo co on to vlastně byl, ten s tím smrťáckým obličejem, se po mně jenom ušklíbal. Nikdy mě nebral vážně, pohrdal mnou, ani ve snu mě nepovažoval za paní domu. Zatímco obraz té Brightonové věnčil květinami jako nějaký oltář. Chápete to? Jednou jsem i jeho - ano, svého famózního chotě - přistihla před tím portrétem. Bylo skoro k ránu, nemohla jsem spát, tak jsem sešla dolů. Byla jsem bosá, neslyšel mě. Zíral na ten portrét jako v transu a tekly mu slzy! Pane na nebi, zrovna jemu! Spínal ruce a hýbal rty, jako kdyby se k tomu obrazu modlil.
Potěšilo mě to. Na jeho žal a utrpení bych se vydržela dívat celé hodiny. Ne, nejsem špatná, to on mě naučil tak děsivě nenávidět. Plnilo mě to radostí i údivem. Že zrůda, netvor jako on, dokáže také cítit bolest. A jakou!
Ke konci jeho života, když už byl slabý a apatický, jsem občas neodolala a pronesla něco hodně nepříjemného. Něco, co by ho zasáhlo a urazilo. Nedělala jsem to často, ale troufala jsem si stále víc. Nikdy totiž nijak nezareagoval. Maximálně na mě zavrčel jako vlk a odhalil ty svoje tesáky. Jednou jsem řekla, že si z toho obrazu jednou stejně udělám terč na šipky. To jsem přehnala. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že mě ta poznámka bude stát život. V budoucnu jsem se chránila pronést ještě někdy něco podobného.
Jestli jsem ho milovala? Ale ano. Ovšem! Celých deset let! Celé ty roky jsem mu psala zamilované dopisy. Byla jsem jeho nejvěrnější obdivovatelka. Každý lístek, každý řádek od něho jsem ukrývala jako poklad, jeho filmy jsem proplakala. Stačilo mi vidět jeho oči, jeho úsměv a slyšet jeho hlas. Byla jsem jako v transu.
Do Hollywoodu jsem se přestěhovala jen kvůli němu, stávala jsem u okna a čekala že ho zahlédnu aspoň koutkem oka, až ho filmařská limuzína vyloží u ateliéru. Později jsem mu psala každý den. Myslím, že to potřeboval. Podstupoval odvykací kůru a prý to s ním bylo velmi zlé.
Jsem váš paprsek naděje, psávala jsem (Hope - naděje).
Když se u mne objevil, myslela jsem, že zešílím radostí. Že jsem v pohádce. Nikdy jsem sni v koutečku duše nepěstovala naději, že by se právě tohle mohlo stát. že mě požádá o ruku! Ale ani deset let beznaděje by nestačilo k tou, abych se zbavila své lásky. Zato k tomu postačilo pouhých osm hodin manželství.
V poledne jsem zářila štěstím v oddací síni, Manely Hall měl tak dojemný proslov… Téhož večera ze mne byla třesoucí se pološílená troska, vyděšená k smrti, znechucená a otřesená. Svatební noc s ním bylo něci, nač se mi asi do smrti nepodaří zapomenout. Ta jeho aristokratická uhlazenost a dvornost evropského gentlemana mu vydržely přesně ke dveřím ložnice. Uvnitř se se mnou zamklo zvíře.
Už jsem věděla a pochopila, proč se nervově zhroutila Clara Bow a proč Lilian odešla, jak jen to bylo možné. Rozvést jsem se odmítla, takový skandál by mi neposloužil, ale odmítla jsem se také zdržovat v jeho domě. A vůbec s ním zůstávat o samotě. Zuřil, ale nemohl nic dělat. Několikrát to zkusil násilím. Jednou, když nás ten jeho odporný majordomus odvážel z nějaké premiéry. Na veřejnosti jsem samozřejmě vystupovali jako manželé. Mezi lidmi jsem se ho nebála. Teď bylo hrozné se dívat, jak těma svýma smyslnýma očima fascinuje ženy. Jak za ním jdou jako uhranuté. Chudinky, kdyby tak věděli!
Pokud ho ta Brightonová opravdu milovala, musela být šílená. Stejná, jako on. Byla taková, vím co mluvím. Jednou nechal na stole desky. Takové, co se do nich ukládají dopisy. Nahlédla jsem dovnitř. Uchovával si dopisy od ní jako relikvie. Stihla jsem přečíst jen jeden, bála jsem se, že se vrátí, ale stačilo mi to.
"Má něho, má lásko, horečko mích žil! Uplynul už týden cos mě opustil a já tě ještě dnem i nocí cítím v sobě." Jestli to myslela tak doslova, jak se obávám že ano, pak se jí ani moc nedivím. On byl monstrum a počínal si s krutou přímočarostí zvířete. "Prosím" bylo v tom dopise dál. "Zkus beze mne vydržet ještě těch pár dnů než přijedu. Vím, že tě trápím, má lásko, ale chci tě pak mít beze zbytku. Jen pro sebe! Přijmout tě jako oběť. Tvou vášeň i tvůj krvavý hlad. Miluji Tě. Zdáš se mi. Stále všude vidím tvou tvář. Nemám tě pár dnů a je mi, jako by mi vzali srdce z těla. Tak strašně mi chybí tvé dlaně, tvé oči, tvůj hlas, tvoje nádherné tělo, tvá něha ovšem - tvé tesáky. Alespoň zdálky Tě líbá Tvá šílená…"
Ke konci byl už tak slabý a nemocný, že jsem se občas odvážila přespat v jeho domě. Jednu noc, dva dny před smrtí, mě probudil jeho výkřik. Nerozuměla jsem mu, ale on zavolal znovu.
"Boris!" vyběhla jsem z pokoje, on stál ve dveřích. Musel se opírat a vypadal, že je mu skutečně zle!
"Co se děje?" zeptala jsem se. Nezdálo se, že mě vnímá.
"Boris?" řekl znovu a znělo to jako otázka. V tu chvíli jsem s ním snad měla i soucit.
"Boris tady není, ještě je v Anglii" řekla jsem.
Zavrtěl hlavou, "Ne." Trval na svém.
"Čeká na mě dole." Naštěstí neměl dost sil, aby se dokázal sám obléct. Byl jen ve spodním prádle, sedl si na podlahu, zvrátil hlavu a polohlasem mluvil k bůhvíkomu. Nebylo to anglicky. Snad to byla maďarština nebo nějaká jiná divná řeč. Taky nějaká jména. Divná jména. Tu Brightonovou k sobě ale nevolal. Jen Karloffa. Pouze jeho. Nakonec řekl:
"Já už na tebe namůžu čekat, Borisi. Už ne."
"Boris čeká na mne venku." Trval stále na svém. Byl bych ho asi nezvládla, ale naštěstí byl tak slabý, že se nedokázal sám obléknout. Zůstal sedět v hale na podlaze, opřel se o křeslo a díval se na dveře.
"Nestihne to" řekl po nesmírně dlouhé době a tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla.
"Slyšel mě, ale přijde pozdě…"
"Bojíš se smrti?" řekla jsem. Nemohl se už skoro hýbat a tak jsem si troufala.
"Bojíš se?"
Začal se smát. Smál se tak strašně, že jsem utekla a zamkla se v patře na dva západy. Vůbec jsem nespala a brzy ráno z domu utekla. Za dva dny nato jsem se tam zastavila. Nevím proč. Nevím.
Bylo otevřeno. Nahoře v jeho ložnici byly čalouny až po strop zastříkané krví. On ležel naznak přes postel, ruce rozdrápané od loktů dolů a košili na cáry. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl mrtvý. Byl doopravdy mrtvý. Zřízenci později řekli, že musel dokonat jen pár minut před mým příchodem.
To se stalo odpoledne. Večer někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stál - Karloff. Přijel. Ale přijel pozdě. Byl velmi nepříjemný. Chtěl po mně Belovy dopisy, deníky, osobní věci a bůhví co ještě. Taky obraz té Brightonové. Hádal se se mnou i se zřízenci z pohřebního ústavu. Kdyby na mě přišlo, zavřela bych ten prokletý dům i s ním na deset západů a odjela co nejdál. Ale nešlo to. Tak jsem odešla na noc alespoň k přítelkyni.
Tu noc, tu první noc po smrti s ním strávil pouze jediný člověk - Karloff. Byl s ním stále. Ráno jej doprovodil do smuteční síně. Ta už byla obležena fanoušky a novináři. Byl tam nezvladatelný zmatek. Nechtěli nikoho pustit k rakvi. Přede mnou se tam probojoval jeden novinář z Variety. A po něm nějaký fotograf. Vykřikl a potácel se ke zdi bílí jako stěna. Zvracel. A pak jsem uviděla do rakve i já.
Ne, na ten pohled co budu živa nikdy nezapomenu. Vlasy mu ztmavly a zhoustly, kůže se vyrovnala a on vypadal jako před třiceti lety. Oči měl zavřené, ale já cítila, že se dívá přímo na mne. Karloff stál nad rakví až do konce pohřbu, nehnutě jako socha a jen se na mne těma svýma výsměšnýma očima díval. Jako kdybych byla nějaký odporný hmyz. Odešel až po obřadu, když na Holly Cross konečně zavřeli hrob. S nikým nepromluvil. S nikým nerozloučil. Odešel. Dívala jsem se, jak se jeho tmavá postava ztrácí mezi kříži hřbitova…
Když jsem později chtěla zaplatit účty, řekli mi, že už je vše zaplaceno. Neptala jsem se, nechala jsem to tak. Proč ne?

INTERMEZZO IV.
Na dům Bely Lugosiho se nikdy nenašel kupec. Zvolna chátral a rozpadal se. Po několika letech přišlo zemětřesení a proměnilo jej v ruiny. Těžké demoliční stroje pak dokončili dílo zkázy a srovnaly "Draculův hrad" se zemí…
INTERMEZZO V.
Boris Karloff přijel z Anglie nečekaně během natáčení svého filmu, které mělo skončit až za dva měsíce. Žádnou zprávu však do Anglie o smrti Bely Lugosiho prokazatelně nikdy nedoslal…

EPILOG
Počátkem osmdesátých let byl hrob Bely Lugosiho znovu otevřen a zalit betonem. Stal se tak nedobytnou navždy uzavřenou schránkou. Rakev nebyla ani vyzvednuta, ani otevřena. Nikdo se jí ani nedotkl. Vše probíhalo za asistence úředních orgánů a policie. Celý prostor hřbitova Holly Cross byl v ten čas uzavřen a přísně střežen. K tomuto zákroku došlo na základě soudního nařízení a vše bylo hrazenou z finančního účtu filmové společnosti Universal. Od doby pohřbu v roce 1956se na hrobě Bely Lugosiho scházely desítky fanoušků a často zde docházelo k podivným událostem. Počínaje záhadným úmrtím až po odcizení kříže z Belova hrobu, který zmizel neznámo kam. Vrcholem všeho byl náruživý fanoušek, který chtěl Belovu rakev sám vykopat z hrobu ven. Naštěstí mu v tom policie zabránila. Na svou omluvu řekl, že chtěl jen trochu krve z jeho mrtvoly. Očití svědkové tvrdí, že spatřili, jak se Bela Lugosi v černé peleríně prochází mezi hroby hřbitova. Občas se zastaví a ohlédne, jako by pozorovatele zval, aby jej následovali…
Bylo zveřejněno, že mrtvé tělo Bridget Brightonové bylo nalezeno den po její vraždě na zahradě Lugosiho domu s rozdrásaným hrdlem. Z vraždy nebyl doposud nikdo ani obžalován…
Boris Karloff a Bela Lugosi chodili vždy na premiéry svých filmů spolu a sedávali sami v lóži připravené pouze pro ně. Po Lugosiho smrti chodil stárnoucí Boris Karloff na premiéry sám a bez doprovodu. Zatímco publikum kina při jeho příchodu vstávalo ze sedadel a spustilo bouřlivý aplaus hlavní hvězdě, Boris usedal do křesla a místo po jeho boku zůstávalo vždy prázdné. Nikdy na ně nezapomněl položit - bílou lilii…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste zde?

Klik!!!!! 100% (640)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama