Říjen 2010

Praví upír??????

29. října 2010 v 17:47 | 14laura |  Vampire

Tak co? Myslíte že je to pravý upír? Názory pište do komentu.

Já osobně si myslím že by to mohla být pravá upírka:D
Ať je nebo ne na Halloweena by všechny vyděsila.
A taky vypadá drsně:D Ne jak třeba takoví Edward s Twilight sagy:)
Aspoň já mám takoví pocit:D Njn to bych nebyla já kdybych neměla takoví myšlenky=DDD
Dnes mám až moc dobrou náladu, až na to že zítra bude na mě narozeninové oslavě jedna holka kterou nemám ráda a má u nás spát, to bude hrůza:D Ale odmítnout ji nechci, i když dobře víme že se moc rádi nemáme:D Chápete to???? Myslím můj až moc milej život??? Mě je už jasný proč mě využívaj:D No však já se jím pomstím:).
No spět k náší paní vampírce:D Ať je to kdoko-li je drsnej:D No a co mi víme třeba je to opravdoví upír:D

Znamení a předtuchy

29. října 2010 v 17:02 | 14laura |  Myšlenky,Pocity a podobné věci

Znamení a předtuchy

Znamení , předtucha
Někdy cítíte naléhání, úzkost, nebo nějakou potřebu jak se zachovat, aniž byste proto měli zjevný důvod.
Něco vás pronásleduje a vy víte, že tomu nemůžete uniknout. Znamení a předtuchy jsou spojovací nití k budoucím událostem.
Jelikož jsme propojeni s minulým, přítomným i budoucím a v jiné úrovni jsme si toho stále vědomi.
To, jak se nás to týká rozpoznáme prostřednictvím znamení.
Znamení nám pomáhají číst a poznávat skyrté vzorce a varovat nás před blížícím se nebezpečím či nám pomůžou ukázat, že v nejbližsí době se vše zlepší k lepšímu.
Obrazek
Předtuchy
Najednou máte náhlý vzestup adrenalinu v těle, aniž byste k tomu měli nějaký důvod či logické vysvětlení. Avšak může to být i působení nějakého pole, které na nás může působit. Zkuste si udělat takový malý úklid v duši ,zda vás něco netrápí, či zda je ve vás něco nedokončeného. Pokud ne, pak je to problém někoho jiného a vy pouze cítíte neklid tohoto člověka.
Najednou se podíváte na oblohu a vidíte neobvyklé formace mraků či vám najednou mrak něco připomene a vy víte, že je to pozitivní či negativní znamení.
Na ulici vás míjí neznámý člověk a přitom k vám pronese jednu či více neosobních vět.
V jednom dni vám nezávisle na sobě několik lidí řekne stejnou informaci. Měli bychom si zejména povšimnout v jakém pořadí či sledu k nám informace proudí.
Opakovaně nebo v letmu na ulici či v obchodě, úřadě zahlédnete osobu, kterou znáte, ale podíváte-li se pozorněji zjistíte, že je to někdo úplně jiný. Buď máte tuto osobu kontaktovat nebo ona v nejbližsí době kontaktuje vás.
Probudíte se bez důvodu v noci. Něco nebo někdo vás volá. Buďte pozorní a zkuste se např. zeptat kyvadla, kdo by asi z vašeho okolí potřeboval od vás pomoci.
Najednou cítíte nutkání vzdálit se od osoby nebo osob a jejich okruhu se kterými jste. Poslechněte svůj vnitřní hlas.
Zničeho nic ucítíte naléhavou potřebu např - jíti jinou cestou ten den, než obvykle chodíte, či najednou vás napadne jet autem jinou cestou než obvykle jezdíte. Nebo vás najednou něco přiměje někomu známému zavolat, aniž byste to měli ten den v plánu.
V noci se vám zdá sen o někom známém, pokuste mu svůj sen řici, možná je v něm skyryté nějaké poselství.
Najednou pocítíte netypické chování vašeho mazlíčka, začne být neklidný a dělá úplně divné věci, které obvykle nedělá.

Váš soused je tak trochu čaroděj

29. října 2010 v 13:41 | 14laura |  Testy

Váš soused je tak trochu čaroděj


"Návod" jak se stát Gothikem/čkou(upozorňuji jsou to kraviny,může se vám ud+lat špatně)

28. října 2010 v 18:29 | 14laura |  Gothic styl
No tak tohle je na mě moc!!!nějaký blbec napsal tenhle přiblbý návod jak se stát gothikem/čkou....no přečtěte si to!!a PROSIMVÁS a´t někoho nenapadne se tímhle řídit!!Jsou to totální kraviny!!!! 
♥♥ Hodně často nos černý hadry!
♥♥ Taky si vobčas voblíkni voblečení rockovejch kapel!
♥♥ Nos nadměrnej oční make-up, černej lak na nehry a každopádně černou rtěnku!
♥♥ Nos takový ty podivně zahejbaný stříbrný šperky!
♥♥ Projevuj maximální zájem o tetování a piercing!
♥♥ Poslouchej gotickou nebo prostě protispolečensou music! (např. Marily Manson)
♥♥ Spojuj se s takovýmy divnýma lidma který se mocky divně chovaj!
♥♥ Přestaň se zajímat o aktyvity jako např. bible, sport a chození do kostela!
♥♥ Naopak se začni hodně zajímat o smrt, upíry, magii a další věci spojený se Satanem
♥♥ Začni brát drogy!

Katolík a gotická subkultura II.

28. října 2010 v 11:45 | 14laura |  Křesťanství
2. Gothic a (katolické) křesťanství (pozn.: autor se již pojednávaným tématem nijak nezabývá, nehodlá se k němu vracet a mnohé ze zde uvedeného by již nenapsal. Text zde však z "historických" důvodů zůstává (04/2010)) Jestliže jsem se v první část tohoto textu snažil spíše referovat o "vědomostech", které jsem z různých zdrojů nabyl, tato část už bude ryze mou osobní úvahou, byť v ní samozřejmě budu užívat i oněch údajů, uvedených v první části. Bude především hledáním, které, jak přiznávám, možná nebude založeno na vlastních zkušenostech natolik, jak by to bylo záhodno. Navíc, mé názory se samozřejmě mohou s časem změnit. I proto už teď předešlu, že od čtenářů tohoto text přivítám jakýkoliv komentář, kritiku nebo nějaký popis vlastní zkušenosti. 2.1. Je možné být "katolickým gotikem"? Pokud tento článek nyní čte nějaký gotiky zcela neznalý katolík, je pravděpodobné, že se už delší dobu silně mračí na obrazovku (pokud už stránku dávno nezavřel) nebo se dokonce rozzuřil. "To autor nemyslí vážně! Tohle chce lepit na křesťanství? Upíři, Wicca, magie, satanismus? Liberalismus, temnota, sexuální benevolence? Kam až ten ďábelský modernismus a indiferentismus dospěje? Jak dlouho se ještě bude spojovat nespojitelné?" Předešlu ihned, že v gotice se nachází nejedna skutečnost - většina z nich byla v minulém odstavci zmíněna - kterou katolík samozřejmě musí jasně vědomě odmítnout, a v tomto textu to nebude nikterak rozmělňováno. Podstatná věc však je, a doufám že se mi "nepodaří" aby to tak vyznělo, že nechci nějak násilně "lepit" gotiku na katolickou víru. Sám totiž občas kolem sebe cítím, byť možná mylně, takový přístup, který spočívá v jakési snaze "pokřesťanštit" něco, co samo o sobě křesťanské není, a tak to posvětit - ale hlavně z té pohnutky, aby se to v rámci křesťanství stalo "dovoleným" a aby se to mohlo provozovat. Jinak řečeno, hlavním motivem není ptaní se po pravdě, ale touha uskutečnit nějaké přání bez ohledu na pravdu nebo dobro, což bezesporu není správné. Nicméně i otázka, která teď možná leckoho napadne, a sice jestli je gotika slučitelná s katolickou vírou, nemusí být správně položena. V první části jsem psal, že gotika je dle mě vždy určitou "reakcí na temnotu". Gotik je člověk, který je zřejmě obecně citlivější na neradostné stránky života - na zlo, smutek, zklamání, utrpení, neštěstí a další. Vnímá a prožívá tyto skutečnosti více a trochu jiným způsobem, než ostatní lidé, a i proto jimi bývá často nepochopen. Byl uveden názor, že gotikem se člověk nestává, ale prostě jím je. Podle mne je možné dokázat přestat být gotikem, ale to, jestli jím člověk více či méně je, si dotyčný nevybírá oním způsobem "tak a ode dneška jsem gotik". A pokud se člověk gotikem "narodí", a zároveň se takový člověk během života stane katolíkem, pak se otázka po slučitelnosti mění v otázku, zda mohou existovat "katoličtí gotici", a z toho co bylo právě napsáno plyne jednoznačná odpověď - ANO.(*5) Ostatně i v různých článcích o gotice se píše, že gotiky bývají i křesťané, dokonce se výslovně uvádějí i katolíci. Ale je třeba ihned upozornit, že tato odpověď platí v tom případě, že pod gotikou chápeme především způsob prožívání a vnímání života a skutečnosti, a až potom - a ani to vůbec není nutné - způsob estetického cítění, danost vlastního vkusu a podobně. Zkonstruoval jsem tedy pojem "katolický gotik" (stejně tak můžeme používat pojem "gotický katolík"). Zcela zjednodušeně se dá říct, že katolický gotik je gotik, který je zároveň katolíkem : ,popř. že gotický katolík je katolík, který je zároveň gotikem. Přestože bych se s touto definicí mohl tak nějak spokojit, s tím, že není o čem dál mluvit, myslím že bude dobré, zkusit nad tím trochu meditovat a podívat se na celou věc více do hloubky. 2.2. Negativní stránky gotiky? Zkusme se nejprve skrz srovnání gotiky a křesťanství zamyslet nad tím, v čem se gotika s křesťanstvím nesnese a na co je třeba si z tohoto pohledu dát pozor. Zmínil jsem se už o tom, že pro katolického gotika musí platit především to, že je pro něj zjednodušeně řečeno důležité především prožívání života a skutečnosti a až potom věci jako estetické cítění a podobně. I když to možná platí i pro běžné "sekulární" gotiky, u těch křesťanských to platí dvojnásob. Pojďme si to trochu rozvést. Už v první části jsem psal o rozdělení na obsah a formu. Pro křesťany bude bezesporu známé také rozdělení na ducha a literu, kde duch je to podstatné, a kde tragédie nastává tehdy, kdy se zanedbává duch na úkor litery, což byl případ farizeů. V duchu tohoto rozdělení soukromě dělím gotiku na dvě základní "vrstvy": vrstvu existenciální (odpovídá "duchu", obsahu) a vrstvu atmosférickou (odpovídá liteře, formě). Zjednodušeně řečeno, vrstva existenciální, to jsou deprese, pocit beznaděje, intenzivnější vnímání smrti, zla a temnoty, prožívání smutku a utrpení, zatímco vrstva atmosférická, to je gotická móda, makeupy, atmosféra "gotických rekvizit", estetické vnímání, vlastní vkus a podobně. A z toho je jasné, že zvlášť pro katolického gotika musí ta existenciální vrstva být tím podstatným, a že si musí dát velký pozor, aby nesklouzl k tomu, že to co je v konečné fázi vedlejší, se pro něj stane hlavním (*6). Samozřejmě to neznamená, že by se ona "atmosférická složka" musela úplně vyřadit, to vůbec. I já mám rád večerní ulice osvětlené řadovýma lampama v nichž se válí hustá mlha, atmosféru starých hradů a venkovských sídel, je mi v něčem sympatické expresionistické ladění starých černobílých filmů, mám rád, řečeno s Jardou Švejdíkem z Priessnitzu, "podzim, vítr, první sníh". Prostě i na té atmosféře si člověk rád pochutná. Ale důležité je vědět, že to se má podobně jako litera k duchu, jako forma k obsahu. Je to prostě věc druhotná. Dále bylo v první části řečeno, že goth je apolitické hnutí bez sociálního náboje, bez jakýchkoliv sociálních cílů. Když jsem zkoumal jaké cíle gotici mají a jestli vůbec existuje nějaký společný gotický cíl, přišlo mi že jediné o co gotikům jde je to, aby mohli být svobodně sami sebou a aby je ostatní brali takové, jací jsou, stejně jako oni takto přijímají s tolerancí své okolí. To vše sice samozřejmě není obecně nějak negativní, ale především si myslím že to rozhodně není žádný cíl který by byl specificky "gotický". O to přece jde mnoha lidem, kteří o nějakých goticích neví ani zbla. Důležité však je, že z toho všeho se gotické hnutí jeví hodně, ne-li vyloženě sobecky a uzavřené do sebe. Což je pro katolíka opět těžko přijatelné. Katolický gotik nemůže být nikdy cílevědomě orientovaný pouze sám na sebe, neboť to je ve zcela přímém rozporu s jeho vírou. A pak jsou zde skutečnosti, které asi není třeba ani příliš vyjmenovávat. Nesouvisí třeba přímo s gotikou (ve smyslu že nejsou její nutnou součástí), ale o tom že je třeba je z katolického hlediska jednoznačně odmítnout a vyvarovat se jich, není sporu - řeč je zde samozřejmě o magii, Wicce, satanismu, liberalismu a podobně. (*7) Samozřejmě to neznamená, že katolík má odmítat a zavrhovat lidi, těmito věcmi se zabývající - je přece řečeno "hřích nenávidět, hříšníka milovat". 2.3. Pozitivní stránky gotiky? Na první pohled by se zdálo, že na gotice nic pozitivního není. Temnota, smrt, smutek, zoufalství - tyto a jiná gotická témata rozhodně na první pohled nevzbuzují radost a pokoj. Avšak tyto neradostné stránky života člověka často popouzejí k hlubšímu zamyšlení se nad životem a jeho smyslem. Utrpení bývá velmi často něco, co stálo na začátku nejedné životní změny nebo konverze. V minulé části jsem se při popisování jednotlivých "typů" (byť byl tento výčet samozřejmě nepřesný a neúplný) u jednoho z nich zmínil, že ten nás bude s křesťanského hlediska zajímat nejvíce. Je to právě ta nejvíce "existenciální" vrstva gotiky, ta, jejímiž tématy jsou vědomí smrti, témata naděje a beznaděje, zla a odtud možnost plynoucích otázek po smyslu, pravdě a duchovní stránce života, kterou dle mého názoru můžeme, právě vzhledem k tomu k čemu může nabádat, ohodnotit jako pozitivní. 2.4. Jak by mohl katolický gotik vypadat? Promítá-li se gotické prožívání do nejrůznějších oblastí života, dá se očekávat, že u katolíka se promítne taktéž do života z víry. Pojďme se nyní zkusit dovtípit, jak konkrétně by se to mohlo projevovat. I když přiznávám, že to co budu psát nebude vždy založeno na mých osobních zkušenostech. Jak jsem psal necítím se být gotikem, i když v sobě určitou "gotickou vrstvu" cítím. Nebude se ale samozřejmě jednat pouze o záležitosti týkající se víry. 1. Jako určitý základ gotického způsobu prožívání jsem označil vnímání různých temnot a reakci na ně. Gotik se k temnotě staví čelem. Nepředstírá že temnota není, ani před ní nezavírá oči. Dnes v církvi nejednou cítíme jakýsi nevyslovený požadavek nebo předpoklad, že katolík by měl být pořád radostný a veselý. Jakousi katolickou verzi světského požadavku "být v pohodě". Kdo v pohodě není, tomu je třeba pomoci do pohody dostat. Katolík přece nemá důvod být smutný, zasmušilý nebo melancholický, vždyť je spasen a má jen důvody se radovat. Ne že by na tom nebyl velký kus pravdy. Ale nejdůležitější je dle mě osobní přístup k člověku, snaha vcítit se, porozumět. Samozřejmě to musí platit z obou stran. Nicméně je-li katolík zároveň gotikem (což tento ani nemusí vědět resp. nemusí se s tím nijak ztotožňovat, ani to takto cítit), pak s tímto heslem "být v pohodě" pravděpodobně nebude zrovna vnitřně rezonovat. Naopak, může onu jím vnímanou temnotu třeba i schválně zdůraznit - samozřejmě nikoliv samoúčelně, nýbrž třeba jako určitou reakci, protipól postoje, který zdůrazňuje jen veselí a pohodu. Díky tomu všemu pak dotyčný může třeba stát bokem farního společenství, může být nahlížen jako taková černá ovce, nebo se i nějak podobně sám může cítit - aniž by v něm však byla nějaká výčitka, nebo touha přestat s tímto "černoovcovstvím". Může se tak cítit v rámci svého společenství ve svém prožívání a cítění vnitřně osamocen a jakoby pod výčitkou, že je takový jaký je, když by přece měl být jiný. Shrnuto - katolický gotik může stát v jakési "opozici" vůči farnímu společenství. Jak je vidět, nejedná se zde o žádnou specificky křesťanskou záležitost - pouze jsem se zkusil zamyslet nad tím, jak by se skutečnost, která je u gotiků zcela běžná, mohla projevovat u gotika katolického, v rámci jeho křesťanského společenství. 2. Gotik, ať už katolický nebo jakýkoliv jiný, je tedy citlivý na temnotu. V "sekulární" gotice však můžeme nejednou (ba dokonce se mi někdy zdá, že je to většinový jev) pozorovat tu skutečnost, že jednotliví gotici se k temnotě obrací zcela naplno. Temnota se pro ně stane chtěným cílem. Smrt se stává oslavovanou a adorovanou skutečností (*8). Zdá se jakoby gotici vyloženě chtěli žít v beznaději, smutku a depresi. Ať už to tak je, nebo je tento můj názor zcela mylný, je třeba hned zdůraznit, že tohoto se katolický gotik musí samozřejmě vyvarovat. I v životě křesťana se můžou vyskytovat stavy zoufalství a beznaděje, ovšem je zásadní rozdíl mezi tím, co je, a tím, co má být. Pro katolického gotika se smrt, beznaděje a smutek nikdy nestávají skutečnostmi žádoucími, alespoň určitě ne samy o sobě nebo jako konečný cíl. Cílem křesťanské víry je Bůh - radost, život, naděje, láska. Katolický gotik se bude více snažit, aby neupadnul do toho typu zoufalství, které se stává hříchem proti Duchu Svatému. Zjednodušeně se to snad dá shrnout tak, že pro goticky život prožívajícího katolíka gotika není, ani se nesmí stát, cílem - dokonce by se možná dalo říct, že cílem je naopak přestat být gotikem. Vždy má zůstat pouze na úrovni, řekněme, prostředku. To ovšem platí nejen pro křesťany, nýbrž pro všechny gotiky. Možná právě v tomto je ten rozdíl v tom, kdo je skutečným gotikem (je jím v srdci), a kdo pozérem. 3. Dá se předpokládat, že katolický gotik bude patřit do té skupiny věřících, kteří svědčí především o Ježíši trpícím, Ježíši Getsemanské zahrady a Ježíši Kalvárie, Ježíši smutném nad zlem, které je v lidských srdcích. Je to bezesporu těžká cesta, zvlášť když jiní jsou povoláni svědčit o Boží radosti, smíchu a pokoji, což se zdá zcela bezesporu lákavější. Pro takového člověka také nemusí být víra vždy útěchou, bude jí prožívat jako tápání a nejistotu pravděpodobně více než ostatní věřící bude pro něj víra zápasem. Bude určitě prožívat více nepokoje a úzkosti, než ona "radostná" skupina, která ještě navíc jeho způsob prožívání nemusí chápat a která jej může nahlížet jako něco, co není v pořádku (viz bod 1). Zřejmě bude nezřídka na Boha i naštvaný, bude se s ním rvát, hádat, něco mu vytýkat, nesouhlasit s ním, ale nic z toho nebude nijak samoúčelné nebo vyloženě "uraženecké", nýbrž vše bude prýštit z touhy a křiku utrápeného srdce, toužícího po poznání, spravedlnosti a štěstí, a s vědomím své malosti a omezenosti. Katolický gotik v sobě nebude potlačovat to, co v sobě cítí (ostatně, neslýcháme často tu radu, že i v modlitbě máme říkat Bohu to, co opravdu cítíme? Prostě, být před ním opravdoví a upřímní?) 4. Skutečnost, že katolický gotik intenzivněji prožívá především temnější stránky života z víry i běžného života však v žádném případě neznamená, že takový člověk neprožívá žádnou radost a veselí, nebo že je dokonce ani prožívat nechce. To stejné samozřejmě platí i u "sekulárních" gotiků. Gotici jsou lidé jako všichni ostatní a jako ostatní samozřejmě také prožívají radost, pohodu a štěstí. Tipuji však, že gotici více ocení hloubku. Brání se lacinosti a povrchnosti. 5. Jestliže není žádnou podmínkou pravého "goticismu", aby ten, kdo se nazývá gotikem, chodil na různé gotické srazy a akce, poslouchat gotický rock atd. tak pro katolíka to platí již tím tuplem. Napsal jsem že gotika je pojmenování především pro určitý způsob prožívání života a nazírání na svět. Na přelomu 70. a 80. let minulého století začala z určité vrstvy mládeže krystalizovat subkultura, ve které se tento způsob prožívání nějak pojmenoval, tematizoval a realizoval, přičemž mohl být důraz kladen spíše na záležitosti formy (zde musím poznamenat, že tak hluboké znalosti o historii gotické subkultury rozhodně nemám, a proto to co píšu může dost vypadat jako spekulace). Psal jsem že gotika je URčITÝ ZPůSOB reakce na temnotu, to znamená, že rozhodně ne jediný. Klidně může někdo prožívat život "goticky", aniž by tušil, že existuje nějaká gotická subkultura a že výraz "gotický" má i jiný význam, než označení jistého středověkého architektonického slohu. A to je snad taky odpověď na možnou námitku, proč zavádím nesmyslný pojem "katolický gotik" a proč se určitý způsob prožívání života spojuje zrovna s moderní subkulturou, která může leckoho, zvlášť člověka věřícího, třeba i silně odpuzovat a iritovat, a být jím nahlížena jako něco zcela negativního. Pokud to tak na někoho působí, pak nic proti ničemu. Ostatně i sami gotici si pokládají otázku, proč s někým právě to, co je souhrnně nazýváno gotikou, vnitřně rezonuje a s jiným naopak ne, a pokud se nepletu, tak sami uznávají, že je to záležitost velmi individuální, která se dá těžko nějak schematizovat. Chci jen ukázat, že je možné spatřit určitou vzájemnou ekvivalenci nebo spojnici, byť samozřejmě rozhodně ne úplnou, mezi určitým způsobem prožívání nejen života z víry a realizací tohoto nazírání na svět v podobě gotické subkultury. 6. V posledním bodě bych chtěl vyjádřit svůj zcela osobní dojem či názor (byť osobním názorem je v podstatě celý tento text :), že to, co ve světě mládeže v 80tých letech vykrystalizovalo jako gotický styl, nachází svůj "katolický ekvivalent" v duchu toho, co vyjadřuje a prezentuje literární skupina Katolická dekadence, pro jejíž stránky je tento text určen. Jinak řečeno, pojmy katolická dekadence a katolická gotika jsou podle mě ve svém jádru ekvivalentní. Nevyjadřuje to ostatně heslo "ze všech temnot vynášet stopy světla" jednoduše a několika slovy? Pro úplnost informací by bylo dobré zmínit se o tom, že gotická subkultura zřejmě má i svůj skutečný křesťanský ekvivalent (podle všeho se zdá že v protestantském prostředí, k čemuž si čtenář - katolík může dodat slovíčko "bohužel" :). Stejně tak existují i křesťanské gotické kapely, jednou z nejznámějších je Saviour machine, jako další příklad můžu uvést např. Shadow insurrexion. V tuto chvíli se nebudu zabývat těmi polemikami, které v křesťanském (především katolickém) prostředí stále plně žijí a které se zakládají na tvrzení, že pojmy "rocková hudba" a "satan" mají v podstatě stejný význam. Na závěr tohoto zkoumání, jak by takový katolický gotik mohl vypadat, bych si dovolil ještě takovou trošku odlehčenější a lehce humornou sadu poznávacích znaků, které pomohou rozpoznat, zda je dotyčný katolík zároveň gotikem. Inspiroval jsem se těmito vtipnými obrázky. Tak tedy: " Nejraději katolický gotik medituje o Kristově utrpení v Getsemanské zahradě a na Kalvárii " Nejoblíbenějšími Biblickými knihami katolického gotika jsou Jób, Kazatel a Apokalypsa " Nejoblíbenější pobožností katolického gotika je Velký pátek " Katolický gotik chodí raději na večerní než na ranní mše svaté " Nejraději se katolický gotik modlí na hřbitově za zemřelé, samozřejmě nejlépe večer nebo v noci, kdy také rád zpívá náboženské písně. Pohřeb je jeho nejoblíbenějším církevním obřadem. " Nejoblíbenější růžencové tajemství katolického gotika je bolestné " Nejoblíbenější svátost katolického gotika je pomazání nemocných " Ze žalmů má katolický gotik nejraději ten s číslem 88 " Podle Eneagramu Richarda Rohra se katolický gotik (ale nejen ten katolický) nejspíš najde v typu 4 2.5. Gotika - pomoc, nebo past? Na začátek tohoto, závěrečného odstavce, by možná nebylo špatné uvést si jeden Biblický citát Svlékat šaty v chladný den či nalévat do louhu ocet je zpívat písně srdci zklíčenému (Přísloví 25,20) Význam tohoto přísloví je snad zřejmý. A možná při tom už někoho napadlo, jak to bude souviset s gotikou. Má-li někdo temno v srdci, tak mu většinou nepomůže nějaký nával veselí z vnějšku, jak ono přísloví také vyjadřuje. Naopak to bývá nezřídka tak, že - zjednodušeně řečeno - radostnému srdci zalahodí něco radostného, smutnému něco smutného. Stejné rezonuje se stejným. V momentě smutku a temnoty může být např. smutná a temná píseň, kterou si v tu chvíli smutný člověk poslechne tím, co se jej nesnaží k něčemu nabádat, nesnaží se radit, posuzovat, kritizovat, říkat že něco dělá nebo cítí špatně, nýbrž pouze "je s ním". Nemůže sice nahradit blízkost a vnitřní sounáležitost jiného člověka nebo dokonce Boha, ale přesto může v tomto směru pomoci, jelikož člověk zde pro sebe nachází určité "pochopení". Samozřejmě to nemusí platit jen o písních (a už vůbec ne o gotických písních, i já mám spoustu svých "srdečních písní", které nemají s gothic rockem nic společného), ale i o jiných skutečnostech nebo činnostech. Je snad už trochu cítit, že právě gotika se svými prostředky je nebo může být v tomto směru mocným nástrojem. A jsem si takřka jist, že právě pro to je nemálo především mladých lidí touto subkulturou přitahováno. Pro katolického gotika zde však může vyvstat otázka. Nemůže se právě tato skutečnost stát pastí na cestě duchovního růstu? Duchovní život je, ať se to někomu (včetně mě) líbí nebo ne, bezesporu také cesta umírání sobě. Je třeba bezesporu dát si pozor na to, aby se, mluvíme-li o gotice, tato nestala slepou uličkou. Aby se tím, že nabízí určitou rezonanci, nestala jakýmisi "sladkými kleštěmi", které člověka na určitém místě scvaknou a neumožní mu jít dál. Prostě, jak už bylo řečeno, aby se nestala cílem. I já sám vím, že je pro mě mnohem jednodušší a přitažlivější pustit si ve chvíli deprese a smutku, ve chvíli kdy je pro mě něco těžké přijmout, nějakou gotickou písničku než přinést to všechno v kleče pod kříž a pokusit se tam trochu více "přiumřít sobě". Nechci zase ale aby to vypadalo tak, že jsem v tuto chvíli odhalil gotiku jako jednoznačnou duchovní past. člověk ale musí být vždy otevřený pravdě a snažit se o duchovní rozlišování. A tak se asi i gotika v tomto směru může stát někdy pomocí, jindy pastí. Závěr Nevím jak tuto úvahu zakončit. Možná se po přečtení tohoto textu nabízí otázka, proč jsem jí vlastně sepsal, co bylo jejím cílem. Jistě šlo poznat, že ačkoliv se rozhodně nepovažuji za gotika (minimálně ve smyslu příslušníka zde popsané subkultury), nacházím v ní něco co je mi na tomto "stylu" blízké. "Katolický gotik" zřejmě nebude právě častým jevem. Ale pokud se najde byť jeden křesťan, a nemusí to nutně být zrovna katolík, který svůj život a víru prožívá více "temně" než ostatní a nějak se v gotickém stylu najde a tudíž zjistí, že není sám a jeho prožívání není nějakou chorobou nebo negativní úchylkou, tak měl tento text určitě smysl. -------------------------------------------------------------------------------- *5 - jelikož je jasné, že taková skutečnost jako přijetí náboženské víry se podepíše (nebo by aspoň měla) na celém životě dotyčného, je samozřejmě možné, že víra může "gotické vnímání" silně utlumit nebo třeba i úplně vyrušit; ale také nemusí*6 - pro katolického gotika je samozřejmě důležitý obsah (v opozici k formě, ač ta se s obsahem samozřejmě nemusí vylučovat), ale i ten - jak bude podrobněji rozvedeno níže - musí zůstat na úrovni prostředku *7 - nehledě na to, že špatně pochopená gotika, resp. gotika pochopená především jako spojitost se satanismem a smrtí apod. jako po něčem dobrém a něčím co je cíl, je samozřejmě (z katolického hlediska) velmi nebezpečná. *8 - V gotice bývá dost patrná "estetika smrti". Někdy ta gotická fascinace smrtí až jakoby připomíná nekrofilii Použité zdroje: http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=3-goticka-kultura-goth http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=46-co-je-gothic http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=79-navrat-ke-korenum http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=113-gothic-hudba-styl-hnuti-subkultura-i http://www.sanctuary.cz/rs2/?text=130-gothic-hudba-styl-hnuti-subkultura-ii http://judytha.blog.cz/ http://www.youtube.com/v/IZKAoqW4PMU http://www.gothic.hu.cz http://www.smajlik.com/phpbb/printview.php?t=541&start=0&sid=9462825bd1f3761fbc72aa9daf902d41 http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/129901-goticky-roman Zobrazit verzi pro tisk...

Omluva moje i jej:D

27. října 2010 v 19:32 | 14laura |  Já a můj život
Asi ste si všimli že tady není článek který tady byl. To proto že semn místo toho píšu moji omluvu a omluvu Zizik.
Napřed jsem chtěla celý tento článek smazat ale bylo mi líto těch komentařů:D Tak ten článek jednoduše přepisuji.
A proč nechavám komentáře??? Abych věděla kdo je opravdu hodnej, milej a kamarádskej a kdo při mě stál.
Těm lidem moc děkuji.
Jen zhrnu proč se omlouvám.
Našla jsem jeden článek na téma Halloween ale byla tam jen jedna věta a tak jsem napsalka že ji nahlásím. Zizik pak napsala článek o tom že ji urážím a že mě taky nahlásí. Ale to je už za námi:D No a snad se staneme i přáteli přez internet.D
Zizik mi pak napsala že se omlouvá a že ten článek smazala. Za to ji opravdu moc děkuji.
Jen doufám že ji nevadí že jsem nechala ty komenti:) Chci si pamatovat lidi kteří při mě stáli a kteří.

No a já se Zizik omlouvám. A to s toho že jsem napsala článek(který je přepsaný jak je vidět) a že jsem ji tím možná přivedla do potíži.
A taky s toho že jsem jí nahlásila a že má teď problém kvůli tomu. Je tu asi nová a tak možná ještě neví jak to tu chodí. A myslím že když smaže článek o té párty že všechno bude zase v poho.
Doufám že příjmáš mou omluvu a že nejsi naštvaná:)

A ještě něco dívala jsem se že nemáš (pozor to není urážka, chci jen pomoct)
pořádnej dessign a jiný věci a tak prosím nějakýho člověka aby Zizik napsal že by jí mohl pomoct dessignem blogu, myslím že by ji to pomohlo a že by měla možná víc návštěv:D
A ješě něco, jestli chceš mít větší návštěvnost skus to co já:D obcházej blogy v žebříčkách, napíš ji nějaký pěkný koment a oni určo příjdou na tvůj blog a nechají ti tam i koment:)
A doufám že jsem tě teď neurazila.

Jo a ještě něco:D Její blog je tady http://diamond-cats-d-z-h.blog.cz/
Tak se tam podívejte a nechte komentář:)

Halloween- svátek plný kouzel, strachu ale i radosti

26. října 2010 v 19:49 | 14laura |  Já a můj život
Můj zlatej Halloween:D
Svátek který je tak nadherný, škoda že nežiju někde v anglických zemí=DDDD
 Mám ho hrozně ráda. Tajemno,magické síly a to vše k němu patří.Však právě Halloween je svátek plný kozel, magiie, strachu a hlavně taky radosti:D No něco vám sem o něm napíšu. Tedy budu se snažit napsat něco o něm s toho co o Halloweenu vím:D A pak vám napíšu co si o něm myslím:D
Halloween se slaví 31. října. slaví se především v anglicky mluvících zemích (škoda:D Taky bych to skusila:D)  A to tak, že děti chodí v převleku od domu k domu a zbírají slatkosti. U nás se dělají věčinou jen halloweenské párty:D
Věčina lidí má s halloweenu strach. Věří že povstává zlo. Halloweenu pochází s pohanského-Keltského slova Samhain, také se mu ovšem říká předvečer všech svatích ( asi něco z křesťanství?).  Halloween patří mezi čarodějnické svátky. Čarodějnice slavíjou smrt a duchovní transformaci.
K Halloweenu patří vyřezané strašidelné díně které večer rožnem aby všechni děsili svím vzhledem taky sem patří čarodějnice, duchové, oheň a další z mnoha strašidelných věcí:D
No nevím jak vy, ale já miluji Halloween, je tak krásný a tajemný:-D. Obzvlášť když slavíte ještě ke všemu narozeniny:D
K Halloweenu patří taktéž spousta her například ( pozor tohle jsem nenapsala ty hry jsem skopírovala:D Takhle posat bych to nezvládla):
Bobbing for Apples Nepochybně oblíbená a nejznámější Halloweenská hra ze všech. Necháme plavat jablka ve velké kádi s vodou. Cílem této hry je uchopit jedno z jablek a vyndat ho ven pouze za pomoci úst. Ruce musí být drženy za zády hráče. Kdo to jablko vytáhne má štěstí.
Apple Pass Tato hra může být hrána nejen s jablky ale i s pomeranči. Seřadíme děti do dvou řad, v každé řadě musí být stejný počet dětí. Děti musí přemístit jablko osobě za sebou za pomoci pouze brady. Jestliže někomu jablko upadne, musí tým začít od začátku od první osoby.
Apple Paring Každé dítě si vezme jablko, nůž na ovoce a talíř. Poté musí oloupat své jablko, vyhrává ten, kdo bude mít nejdelší a nejužší slupku.
Ghost Stories V této hře jde o to udělat maximální efekt.Děti si vymyslí příběh a převlíknou se do kostýmů. Příběh by měl být klasický duší příběh nebo městská legenda. Svíčky, divné nosy a skryté vtípky vytvoří ten pravý strach.

No a teď co si o něm myslím??? No tak to už jsem docela i popsala:D Jediné co vám můžu ještě říct je to že Halloween je a vždy bude nejtajemnější svátek i s dušičkami na světě. Vidět všude vydlabaný díně jak svítí, dívat se na horor a pak se bát, jít na párty nebo jít na hřbitov a rožínat svíce. Pověsti Halloweenu sou opravdu dlouhé a krásné:) A ať si o tomhle svátku lidi říkaj cokoliv, v naších srdcích ( alespoň tech co mají rádi tajemno a takovíhle věci jako já) bude Halloween svátek který jen tak nečinně nenecháme proplout mezi prsty, souhlasíte????
Tak sláva Halloweenu a ať ho máte všichni pěknej:D

Jo a ještě sem přidávám pár videi o Halloweenu:D


Katolík a gotická subkultura I.

21. října 2010 v 20:03 | 14laura |  Křesťanství

Katolík a gotická subkultura

(pozn.: autor se již pojednávaným tématem nijak nezabývá, nehodlá se k němu vracet a mnohé ze zde uvedeného by již nenapsal. Text zde však z "historických" důvodů zůstává (04/2010))
Kdyby jste se nějakého katolíka zeptali jestli ví, co je to gotická subkultura, tipuju že se kladné odpovědi spíše nedočkáte. Možná by někdo hádal, že je to nějaká skupina lidí, kteří se zajímají o gotický sloh. A kdyby se opravdu našel nějaký, který ví nebo tuší, o co se jedná, možná by se na vás se zděšením podíval a nevěřícně by vám vytkl, o jaké že zhůvěřilosti se to zajímáte.Ovšem otázku co to vlastně je gotická subkultura, gothic styl a způsob života, bych si mohl klást i já. Už jen proto nechci v žádném případě tvrdit, že VÍM co to je. I sami příslušníci této subkultury, tzv. "gotici", tvrdí že není nijak definováno ani známo, co přesně gothic je, co ještě je a co už není. Na internetu je o tom nemalé množství článků a v zahraničí o tom vyšlo i pár knih.Ale potom je možná na místě otázka, k čemu má vlastně tento článek být. Proč další článek o gotice, když je jich na webu nemálo?
Tento text, který si ani nečiní nárok na plnohodnotný článek, chce meditovat nad "gotickým" prožíváním života a to hlavně v souvislosti s křesťanskou, především katolickou vírou (jsme totiž na katolických, nikoliv na protestantských, pravoslavných nebo jinak "křesťansky alternativních" stránkách, že. Na druhou stranu je pravda, že vzhledem k tomu, že jelikož se zde nebudou řešit žádné věroučně-konfesní rozdíly, je možné řešit vztah gotiky a "obecného křesťanství" - nebudeme nyní přihlížet k postoji, byť ani já od něj nemám daleko, že křesťanství = katolicismus). Neklade za cíl nic "postulovat" ani vyjadřovat nad něčím soudy. Nechce tvrdit že to a to je pravda. Chce být spíše takovým úvodním příspěvkem k diskuzi, úvahou s osobními názory, hledáním, vykročením na cestu, během níž se snad podaří přinést nějaké nové pohledy na otázku toho, co to vlastně ta gotika je, co obnáší a pokusit se zjistit nebo všimnout si určitých styčných ploch a bodů mezi křesťanským životem a "gotickým životním postojem".
Je možné, že pokud tento text bude číst nějaký gotik (gotik ve smyslu příslušník gotické subkultury), tak si bude v duchu ťukat na čelo a bude si říkat si, že jsem celou gotickou subkulturu pranic nepochopil. Inu, jsem samozřejmě člověk omylný. Jen se zde chci snažit vyjádřit něco, co jsem nějakým způsobem pocítil a zavnímal.
Přestože je na internetu nejeden článek, meditující nad tímto, pro mnohé záhadným a nejasným fenoménem, nepředpokládám že by čtenář při čtení této věty okamžitě začal "googlit" a tyto články vyhledávat. Je naopak pravděpodobné, že třeba o gotice nikdy nic neslyšel, popř. jen velmi málo. Proto bude tento text rozdělen na dvě hlavní části. První část bude pojednávat o gotické subkultuře a gotickém prožívání života obecně. Samozřejmě, že vedle nabytých vědomostí o tom budu pojednávat i ze svého pohledu a vkládat do toho vlastní názory, ale budu se na to v takovém případě snažit předem upozornit. Druhá část pak bude ještě více osobním náhledem než ta první a bude takovou meditací nad styčnými plochami mezi křesťanstvím a gotikou, bude obsahovat srovnání křesťanských a gotických náhledů a postojů a meditovat nad možností jejich "společné množiny".

1. Co je to "gothic"?

Hned na začátku se přiznám, že veškeré informace o gotice jsem nabyl prostřednictvím internetu, buï z různých článků na toto téma, nebo i z internetových diskuzí a rozhovorů s nějakými lidmi. I proto je možné, že jsem v některých ohledech podlehl určité mystifikaci a můžu se v lecčems mýlit, neboť nic nenahradí skutečný rozhovor tváří v tvář a osobní zakusení dané věci. Vzhledem k různorodosti gothic stylu, rozmazanosti a nejasnosti jeho hranic je celkem logické, že se mezi gotiky vedou "slovní války", o tom co to gotika je a co ne, kdo je pravým, skutečným gotikem a kdo jen pozérem, který skutečným gotikům dělá ostudu. A z toho plyne velké množství nejrůznějších názorů. Já sám jsem zatím neměl tu příležitost setkat se s nějakým gotikem osobně, nikdy jsem nebyl na žádném gotickém srazu (a ani mě to vůbec neláká na nějaký jít). Sám se ani nepovažuji za gotika. Pouze myslím, že mám v sobě určitou, jak soukromě s oblibou říkám, "gotickou vrstvu", ale to nic nemění na tom, že celý tento text bude pohledem z vnějšku.
Jeden z hlavních názorů, se kterým i já souhlasím, říká, že gotikem se člověk nestává, nýbrž "rodí". To nemusí být myšleno úplně doslova, byť si myslím, že z člověka, který k tomu nemá žádné "vrozené dispozice", gotik nikdy nebude. Důležité je, že gotikem někdo buï je, nebo není. Není možné se jím stát tak, že by si člověk jednoho krásného dne řekl "tak, a od teïka budu gotik". Z toho by mnohem více koukalo pozérství.
Ještě by bylo na začátek dobré napsat, že celá tato první část se bude týkat toho, co označím jako "sekulární gotická scéna".

1.1. Vznik a historie

Na začátku bude dobré podívat se trochu do historie na to, jak vlastně tato subkultura vznikala.
Vznik gotické scény je plně svázán s hudbou, a pro mnohé označuje slovo gothic především odnož rocku, konkrétně punk-rocku, a ještě přesněji řečeno punkového hnutí. Jen ve stručnosti si pro jistotu povíme, co je to punk. Punk vznikl v polovině 70 let ve Velké Británii a USA a na jeho vzniku se podílelo více faktorů. Jednak to byla nespokojenost s tehdejší populární hudbou, často tvořenou jako spotřební zboží pro masy, a dále tehdejší sociální klima, ovlivněné stále probíhající válkou ve Vietnamu a ekonomickým úpadkem ve zmíněných zemích. Z toho se vyprofiloval punk jako agresivní, "tříakordový" rockový styl, a k němu se vážící hnutí a životní náhled, určovaný rebelií, naštváním, agresivitou a odporem vůči tehdejší společnosti, politice a všemu "mainstreamovému". Za zakládající kapelu jsou často označováni Sex pistols, další kapely stojící u počátku byly např. Ramones, Clash nebo Damned. Rádia tehdy punk záměrně nehrály a tak bylo toto hnutí a muzika součástí undergroundu.
Punk ve své době způsobil velký poprask a nemohl zůstat bez široké odezvy. Vznikalo mnoho nových kapel a styl podléhal vývoji. Jedna z tehdy vzniknuvších kapel z Velké Británie stála tehdy, alespoň podle názorů mnohých, u vzniku toho o čem budu především psát, tedy o gotickém stylu. Jmenovala se původně Warsaw, později se však přejmenovala na Joy Division, a k tomuto přejmenování se váže i změna z původně agresivního punku na styl velmi temný a chladný. V jejím čele stál zpěvák a textař Ian Curtis, mladý muž, který trpěl epileptickými záchvaty. Bral na ně léky, které mu ovšem jako vedlejší účinek způsobovaly těžké deprese a klaustrofobii. To se odráželo v jeho textech, plných zoufalství a beznaděje. Manažer Joy division, člověk jménem Antony H. Wilson, pak v televizním pořadu BBC označil ve srovnání s tehdejším populárním proudem kapelu jako gotickou. Tento okamžik je obecně uznáván jako prvním použitím tohoto termínu ve vztahu k označení určitého stylu hudby a posléze i života. Ujal se a zůstal, i když původně se tento temný styl označoval spíše jako "deathrock". Mezi další kapely stojící na začátku, nebo které se takto alespoň obecně berou, se počítají Siouxie and the Banshees, Bauhaus, Sisters of Mercy nebo The Cure. Mnoho z těchto kapel začínalo v malém Londýnském klubu BatCave, kde se tato scéna soustředila.
Gothic scéna byla původně jako punk rovněž součástí undergroundu, ale s postupujícím časem musela samozřejmě začít čelit útoku mainstreamového a zkomerčňujícího molocha. Mnohdy tomu neodolala, díky čemuž docházelo k jejímu tříštění, změnu v popkulturu. Toto tříštění a vývoj v průběhu času se samozřejmě nemálo podepsalo na různých hádkách, kdo je a kdo není skutečným gotikem.
Gotický rock či vůbec gotický styl hudby se dá těžko charakterizovat nějak čistě hudebně. Spíše u něj jde o ducha muziky, její náladu a témata textů, která často bývají vážného charakteru a která se většinou dotýkají neradostných záležitostí života. Ale i přesto se dá vysledovat, že se jedná o muziku spíše jednodušší, časté jsou jednoduché monotónní rytmy, v písních se nenacházejí žádné strukturální složitosti nebo propracovaná sóla. Nezřídka je používán automatický bubeník. Atmosféra skladem bývá tajemná, tesklivá, smutná, nějakým způsobem existenciální nebo třeba i hororová, záleží na konkrétním "gotickém subžánru", neboť i tato tzv. temná muzika má mnoho podob v nichž se ani já sám pořádně nevyznám a nějakým způsobem je všechny řadím do své osobní škatulky "gothic", kterou používám v takovém mém vlastním smyslu.
Mezi klasické představitele "temného žánru" se řadí např. již zmiňovaní Bauhaus a Sisters of mercy, dále např. The Mission, Fields of the Nephilim, X-mal Deutschland, Killing Joke, Swans, Corpus Delicti nebo ve svých začátcích Cocteau twins.
Tolik k historii a nyní se již blíže podívejme - aniž bychom od té historie úplně odešli - na celou věc trochu blíže.
Gothic styl se tedy v prvopočátku vázal k hudbě a jak lze postřehnout, většinou se ke každému hudebnímu stylu váže i jemu odpovídající subkultura nebo životní styl. U gotiky tomu bylo nejinak.
Přesto že jsem již napsal, jak a kdy byl poprvé termín gothic použit, není asi stále zcela jasné, proč byl použit právě tento termín. Jeho význam sahá hluboko do historie a my se na něj nyní jen ve stručnosti podíváme. Označení "goths" se původně vztahoval na Germánský kmen Vizigótů, který spoluvyplenil římskou říši. V Renesanci se v návaznosti na tuto historickou skutečnost začalo používat termínu "gothic" jako označení něčeho barbarského a necivilizovaného. Další význam tohoto slova je oním nejznámějším a nejpoužívanějším a označuje středověký výtvarný sloh z 12tého až 15tého století. V devatenáctém století, ve Viktoriánské Anglii, se používalo - a dodnes používá - termínu gotická k označení stylu literatury s tajemným obsahem, evokujícím hrůzu a zděšení. Prvním dílem tzv. gotického románu, což je předchůdce moderního hororu, byl Otrantský zámek anglického spisovatele Horace Walpola, vydaný v roce 1764, mezi další známá díla se počítají Mnich M. G. Lewise nebo všeobecně známý Frankenstein Mary Shellyové. Termín gothic se zde ujal kvůli asociaci se starodávnou architekturou kostelů a hradů. Evokoval totiž představu něčeho tajemného, temného a děsivého.
Jak je vidno, termín gothic skoro vždy souvisel s něčím temným a hrůzným, a i proto se ujal jako označení pro onen z punku vzniknuvší styl a subkulturu, která byla těmito tématy fascinována. Příslušník této subkultury se tedy nazýva "gotik", popř. zkráceně "goth".
Tolik tedy k označení "gothic", i když název nakonec není nijak zvlášť důležitý. Vzhledem k všeobecně zažitému významu slova "gotický", sloužícímu k označení určitého architektonického a uměleckého slohu, se označení pro hudební styl a subkulturu často odlišuje vložením onoho písmene "h", vznikne tedy termín "gothický". Já se toho zde ale držet nebudu (ač toto rozlišení jinak taky uznávám) a budu používat obyčejné, "české" výrazy jako gotika, gotický či gotik.

1.2. Gothic - znaky a charakteristiky

Když jsem se pokoušel najít určitý "nejmenší gotický společný jmenovatel", tak jako to, co mají všechny odnože gotiky společné, mi vyšlo, že gotika je vždy URčITÝ ZPůSOB REAKCE NA TEMNOTU, URčITÁ FASCINOVANOST TEMNOTOU A V DůSLEDKU TOHO URčITÝ ZPůSOB PROŽÍVÁNÍ ŽIVOTA A NAZÍRÁNÍ NA SKUTEčNOST. (*1) O jakou temnotu konkrétně se jedná, to už je druhá věc. Jak už bylo vícekrát zmíněno, gotika je skutečnost velmi mnohotvárná, vrstevnatá a pestrá a najít dva příslušníky této subkultury, kteří by vnímali věci zcela stejně, asi není možné. Může, a nejčastěji to také bývá, temnota v duši, dále temnota vnímaná ve světě, druhých lidech, umění apod. I podle toho by pak bylo možné rozdělit gotiky na jednotlivé podtypy. Důležité je hlavně to, že gotik temnotu nepotlačuje, netváří se, že temnota - v něm nebo okolo něho - není. Gotika je, nebo může být, v podstatě jeden ze způsobů nebo pokusů, jak se s touto temnotou vyrovnat, jak se s ní naučit žít.
Druhou, velmi významnou charakteristikou gotika jako příslušníka gotické subkultury, je skutečnost, že je to člověk v určitém smyslu romanticky založený. Přijde mi že romantika je pro mnoho lidí, kteří tvrdí že jsou gotiky, to hlavní co v tomto stylu hledají. U ženského pohlaví to zřejmě platí více než u mužů. Jedním ze znakem gotiků je totiž to, že dokážou vidět estetiku a krásno tam, kde jí druzí nejenže nevidí, ale co v nich vzbuzuje třeba i hrůzu. Tato "temná estetika" je něco, co mnoho mladých lidí na gotice přitahuje. Koneckonců zřejmě není náhodou, že se za jednoho z předchůdců gothic stylu považuje hudební směr "novoromantismus".
Tím se ovšem dostáváme k dalšímu naznačenému směru při zkoumání gotiky. Pro mnoho příslušníku této subkultury znamená gotika především něco jako umělecký směr, a nutno dodat že pro nemálo gotiků jsou zřejmě právě tyto osobité tvůrčí tendence, odrážející určitý stav duše, tím co stálo u kořene vzniku celé subkultury a co je jejím skutečným středem a smyslem. Tvořivost je něco, čím bývají gotici charakterističtí a co se u nich velmi cenní. Mnoho gotiků píše básně či povídky, věnuje se výtvarné či hudební tvorbě. černá jako styl oblékání a tvůrčího vyjadřování byla a je hlavní gotickou barvou, odrážející právě onen temný duševní stav a náhled na svět. Z umělecké oblasti jsou gotici přitahováni a inspirováni právě jejími temnými oblastmi, jako již zmíněný gotický román, dekadence, expresionismus a podobně. Mnoho z nich je přitahováno fenoménem fantasy a v něm se nacházejícími temnými a zlými bytostmi a stvůrami, jako čarodějnice, vlkodlaci a upíři. Zde je nutno poznamenat, že obzvláště upíři mnohé gotiky velmi fascinují a mnohdy se mi zdá, že se na tuto fascinaci smršťuje celá jejich "gotičnost" (dokonce mě napadl pojem "vampyristická gotika". Ihned musím poznamenat, že tento gotický "směr" se mnou rozhodně nejde dohromady a zcela jistě na něm nevidím nic pozitivního, spíše úplně naopak) (*2). Termín "gotický" se v této návaznosti promítá i do filmu. Za typické gotické filmy jsou považovány snímky německého expresionismu z dvacátých let minulého století, většinou se jedná o horory (jmenujme Kabinet doktora Caligariho, Nosferatu nebo Metropolis), nebo filmy amerického studia Universal z třicátých let minulého století, jmenujme Frankensteina s Borisem Karloffem a především prvního zvukového Draculu s Belou Lugosim v hlavní roli. Avšak i v novější době najdeme goticky ovlivněné snímky, za všechny jmenujme Vránu z r. 1994, s Brandonem Lee v hlavní roli (při natáčení nešťastně zahynul), ve které je nejlépe čitelný onen "moderní gotický styl" (stačí se podívat na hlavního hrdinu Erika Drawena).
Konečně má v sobě gotika směr či vrstvu, která nás v tomto textu bude zajímat nejvíc. Gotici, jak jsem se už zčásti zmínil, oproti ostatním lidem více vnímají temné, zlé a neradostné stránky života a skutečnosti. Americký hudebník Voltaire, autor knihy o goticích nazvanou "What is goth" charakterizoval gothic rock jako "melancholického bratrance punku, který říká 've světě a lidech je mnoho zla, a to mě činí smutným'". To je dle mě celkem trefné vyjádření gotického ducha, byť třeba ne úplné a vyčerpávající. Gotici jsou často smutní a melancholičtí, trpívají depresemi. Nemálo z nich v dětství či mládí prožilo nějaké traumatické zážitky (alespoň dle jejich slov) nebo prostě těžká a bolestná období. Tématy, které jsou pro ně "na programu dne", jsou smrt, bolest, nešťastná láska, tragédie, beznaděj a podobné neradostné záležitosti. Mnozí gotici tvrdí, že jim nikdo nerozumí, cítí se osamělí, jsou uzavření a introvertní. Proto vyhledávají společnost jiných gotiků, protože cítí že u nich najdou pochopení a porozumění, zatímco běžná společnost jim často tvrdí že nejsou normální, považují je za jakousi společenskou anomálii. Gotici odmítají povrchní a plytké prožívání života, kdy se nic neřeší a jde se s davem. Kladou důraz na individualitu.
Právě popsaná vrstva gotiky je dle mě tím nejzajímavějším, co se dá na tomto stylu najít. Pouze předešlu že právě v souvislosti s ní bude pojednávat druhá část tohoto textu, zabývající se vztahem gotiky a křesťanství.
Z předchozích odstavců mohl čtenář možná získat dojem, že existují různé gotické směry, které jsou od sebe vzájemně dobře a znatelně odděleny a odlišeny. Tak tomu samozřejmě není. Šlo mi jen o to, vypíchnout určité základní rysy a směrování. Většinou se u gotiků tyto jednotlivá směrování samozřejmě mísí.
Pojïme ještě nějakou dobu pokračovat v podívání o gotické subkultuře. Píšu v pojmech jako "subkultura", "životní styl", "způsob prožívání života". Tyto pojmy nejsou synonyma, ale co konkrétně znamenají zde detailně rozebírat nebudu. Důležité je, že se k nim vážou určité obecné skutečnosti či prvky, které většinou obnáší každá subkultura popř. životní styl. Jeden z těchto signifikantních prvků je způsob oblékání a vůbec vnější vzhled. Jak už bylo řečeno, barva gotiků je černá. Mnoho gotiků se obléká do černých šatů, často velice netradičních a poutavých. Existují speciální, většinou internetové obchody, specializující se vyloženě na "gotickou módu" (např. tento). Nebudu tady konkrétně popisovat co je pro tuto módu charakteristické, kdo chce, nechť se podívá na zmíněný web, obrázků je tam dost. Dalším prvkem je gotické nalíčení. To také nebudu popisovat, kdo chce aspoň trochu zjistit o co jde, nechť si na internetu najde nějaké fotky gotiků, je jich tam opět dost (zde alespoň jeden příklad).
V souvislosti s tímto je třeba důrazně zmínit důležitou věc. Všichni známe obecné rozdělení na obsah a formu. Forma je něco, co má vyjadřovat obsah. Nebezpečí hrozí tehdy, když se forma stane obsahem, čímž dojde ke zničení původního, skutečného obsahu. Mám pocit, a myslím že v tom nejsem sám, že pro nemalé množství takzvaných gotiků a především gotiček se celý jejich "goticismus" omezuje na vizáž. Gotika pro ně znamená goticky se oblékat a goticky vypadat. Zde se dostáváme k jednomu z hlavních nebezpečí, kdy hrozí, že se z gotiky stává pozérství popř. je ostatními takto nahlížena. Nedá se tomu divit. Můj osobní pocit je že u gotiky více než u jiných stylů hrozí ono sklouznutí k pozérství, na čemž se ovšem nepodílí pouze a jen ona móda. Co se týče mého osobního názoru na celou věc, tak gotické ošacení ještě snesu (některé kostýmy se mi dokonce docela líbí, jiné ovšem jakoby na jeho majiteli doslova řvaly "JÁ JSEM POZÉR!"), ale z onoho líčení je mi často spíše všelijak. (*3) Celým tímto odstavcem bych chtěl říci hlavně to, v čem, jak si myslím, se mnou budou gotici souhlasit, že "šaty nedělají gotika". Cítí-li se někdo gotikem, vůbec ho to nezavazuje k tomu, aby se goticky i oblíkal. Gotik je člověk především srdcem a v srdci. (*4)
Co se týče různých politických, sociálních a hodnotových aspektů gotiky, je zde kladen velký důraz na individualitu. Žádné konkrétní sociálně-politické cíle, či snad vůbec nějaké cíle, gotici nemají. Vzdali se jich po vzoru literárního a uměleckého hnutí dekadence, se kterým cítí spřízněnost. Gotici jsou obecně velmi tolerantní a liberární, jejich heslem by mohlo být "žij a nech žít". Důležité je pro ně, aby se vzájemně brali takoví, jací jsou, kterýžto přístup jim u běžné společnosti chybí. Jde jim o to, aby mohli být sami sebou a chovat se přirozeně, záleží jim na empatii. Nemají ani žádné společné náboženství, i v tomto směru jsou velmi benevolentní, gotika podle nich obecně s náboženstvím nijak nesouvisí. Na mnoha stránkách se dočteme, že mnoho gotiků je křesťany (dokonce je občas vysloveně řečeno katolíky) nebo židy. často také vyznávají různá pohanská náboženství, zajímají se o magii a o kult Wicca. Vzhledem k jejich liberálnímu přístupu jsou zřejmě velmi benevolentní i co do "sexuálních preferencí".
Vzhledem k "šokujícnosti" gothic looku, "temných" zájmů a špatných příkladů gotických pozérů se nelze úplně divit tomu, že mnoho lidí má tendenci považovat gotiky obecně za úchylné, agresivní a nebezpečné jedince, satanisty, okultisty (někteří gotici satanisty a okultisty skutečně jsou a na různých internetových deníčcích bohužel najdeme slova jako satanismus nebo okultismus hned vedle slova gothic) a vůbec "zlé lidi", které je třeba "vyléčit". Je to trochu takový "gotický kříž", který sebou budou muset gotici asi vždycky nosit. Snad si někdy za tuto pověst můžou i sami, ale o tom tady nebudu polemizovat.
Na závěr se ještě pojïme krátce podívat, jak by mohl vypadat nebo vypadá "praktický gotický život". Z větší části to nic zas tak "speciálního" není. První co člověka praští do očí je již onen zmiňovaný "gothic look" - většina gotiků se goticky obléká a líčí, i když mnozí z nich zřejmě jen tehdy, jdou-li do společnosti jiných gotiků. Navštěvují nejrůznější gotické akce jako koncerty, výstavy, festivaly nebo gotické srazy. Věnují se literární, hudební či jiné tvorbě, nebo alespoň čtou patřičnou literaturu / poslouchají patřičnou hudbu. Rádi navštěvují různá "gotická" místa, jako staré hrady, zříceniny apod. Specialitou, na kterou bych málem zapomněl, je častá fascinace hřbitovy, na kterých nemálo gotiků rádo tráví čas a fotí se tam ve všelijakých pózách. Pokud v tom někdo hledá romantiku, budiž, dokážu to pochopit, ale pokud za tímto účelem po hrobech bezohledně šlapou nebo je snad dokonce otevírají (soudě dle některých fotek, které se dají najít na internetu, se to asi skutečně děje), tak to dle mého názoru hraničí s neúctou k nebožtíkům.
Nejvíce gotiků je v zemích, kde tato subkultura především vznikala, tedy ve Velké Británii a USA. V našich luzích a hájích je gotická scéna poměrně malá. Mezi kapelami, které se do tohoto stylu počítají a kterých je také nemnoho, můžeme uvést třeba XIII století (pro mě strašná kapela, reprezentující právě onen "vampyristický gothic"; naštěstí už neexistuje a snad už nikdy existovat nebude), Alvaréz Peréz, Jerusalem, Calathea nebo mí oblíbení Garlands. Počítají se sem i stará alba Priessnitz.
Bylo by asi také dobré pro jistotu dodat, či zdůraznit, že gotika je JEDEN ZE ZPůSOBů, jak prožívat život a temnotu v něm. Tím chci říct to, že může být mnoho lidí, kteří prožívají podobné skutečnosti, ale vůbec je neprožívají "goticky", a je to zcela v pořádku. Je to prostě záležitost nezaškatulkovatelná a individuální.
Tím bych snad mohl první část, tedy obecné pojednání o gotice, mohl ukončit. Komu to nestačí a chce se dovědět víc, nechť hledá na internetu, informací není málo (na konci článku jsou nějaké odkazy). Toto obecné pojednání o gotice bylo spíše takovým uvedením do "problému", připravením půdy, aby čtenář zcela neznalý trochu věděl o co jde a aby byla připravena půda pro druhou část, kterou považuji za hlavní, a ve které se pokusím zamyslet se nad vazbami mezi gotikou a křesťanskou vírou.
*1 - jsou ale i názory, že gotika je opravdu především resp. vyloženě a pouze o způsobu oblékání a poslouchání určitého stylu hudby (a že nic jako gotický stav duše nebo náhled na svět v podstatě neexistuje) Možná někde tady je i jádro otázky, co to vlastně ta gotika je, a s jakou intencí doopravdy jako subkultura vznikla. Každopádně, tato možnost by znamenala formu bez obsahu a to se s křesťanstvím zcela míjí.
*2 - abych to trochu vysvětlil. Já jsem byl již od dětství upíry nějakým způsobem fascinovaný, i když jsem z nich měl současně šílený strach. Bezesporu dovedu vnímat i onu goticky-hororovou atmosféru těchto bytostí z oblasti fantazie. Ale ono obrácení se k vampyrismu jako něčemu chtěnému a pozitivnímu, které v rámci gotiky osobně nezřídka pozoruji, je něco, co je samozřejmě v těžkém rozporu s křesťanstvím.
*3 - chápu, že na leckoho může "gothic look" působit až směšně
*4 - to je jeden z předpokladů, ze kterých tento text vychází (dalším důležitým předpokladem, důležitým pro druhou část, je náhled že gotika není v programové opozici vůči křesťanství). O jejich pravdivosti se diskutovat samozřejmě dá, je jasné že pokud s nimi někdo nesouhlasí, může pro něj tento text být blábolem

Má báseň- Dívka a vampire

17. října 2010 v 20:47 | 14laura |  Básně
Další má báseň. SNad se vám bude líbit:)
                             

DÍVKA A VAMPIRE

Po tváři bledé,
slzy ti tečou,
hrob se otvírá
a slzy tečou.

Rudé oči zářijou
ve tmě,
hledají děvče,
co pláče na hrobem.

Rudé oč najdou
svůj cíl,
pohybem lehkým
k děvčeti příjdou.

Temná postava,
hledící na dívku,
poklekne před ní
a obejme svou lásku.

Jako ruku v ruce,
kráčí dívka s vampirem,
do života temného,
v nočním tichu krasného.

O židech

17. října 2010 v 19:34 | 14laura |  Židovství
Tento článek se poněkud vymyká z řady článků, které se na Antice dosud vyskytují. Mnohem více se věnuje dějinám národa před příchodem Římanů, ale jelikož je židovská kultura jedním ze zdrojů současné kultury evropské, snad mi dáte za pravdu, že sestavit klasický článek by v tomto případě bylo nedobré. Proto vznikl text poněkud podrobnější.

Český název "Židé" vznikl z latinského Judaei a ten zase z řeckého Iúdaioi. Podkladem tohoto jména je hebrejské jméno Jehúda, jež označovalo jeden z dvanácti izraelských kmenů, ten, jehož království přetrvalo panství ostatních kmenů. Od šestého století před n.l. se už název Židé považuje za společný všem izraelitům až podnes.

První historická zmínka o Židech se nachází na nápisech faraóna Merenptaha z konce 13.století před n.l. a je poněkud neurčitá. Hovoří o lidu, který leží ladem a bez potomstva. Mohlo to narážet na absenci organizace těchto kmenů, které dosud neutvořily silný kmenový svaz. Židé byli zpočátku kočovníci, kteří se snad pokoušeli usadit v jižní Palestině, ale místní kmeny se jim bez větších potíží ubránily. Získání Palestiny umožnil až jeden z velkých migračních otřesů...

Nedlouho před rokem 1200 před n.l. zasáhla východní Středomoří vlna přistěhovalců, kteří pocházeli pravděpodobně z jihovýchodní Evropy. Nájezdníci cestovali se vším, co měli, včetně žen a dětí, takže je místní usedlíci mohli spatřit na lodích nebo na mohutných vozech. Egypťané je nazvali "mořskými národy". Tažení bezprizorních se účastnili hlavně řečtí Dórové a národy, které jsou podobné Illyrům. Jeden proud těchto národů zničil mykénskou kulturu, jiný obsadil kulturně příbuznou Krétu, další vyvrátil říši Chetitů a vydal se do Egypta. Zde byly mořské národy roku 1197 před n.l. poraženy faraónem Ramessem III. a musely ustoupit. Egypt byl vítězstvím natolik oslaben, že jeho tlak v oblasti Palestiny načas pominul a do oblasti mohly pronikat nové kmeny. Využily toho hlavně dva...

Prvním z nich se stali Filištíni, jeden z mořských národů. Ti obsadili - možná se souhlasem Egypta - jižní planinu země. Zde vytvořili pětici městských států (města Gaza, Aškalón, Ašdód, Akkarón a Gát), která nebezpečí jiných kmenů čelila společně a celou řadu samostatných státních útvarů malého významu. Druhým z těchto kmenů byli pochopitelně izraelité, které vedl Jozue (neboli Jehóšúa). Při popisu jejich vpádu se musíme zcela spolehnout na Bibli a současné výzkumy. Podle Bible se Izraelci nejprve dostali přes Jordán, dobyli Jericho, Bétel a Aj a s obyvateli Gabaónu uzavřeli smlouvu. V další etapě porazili spojené jihopalestinské krále a postupně dobyli jejich města. Pak se izraelská vojska otočila na sever a podmanila si okolí Genezaretského jezera. Přestože i po tomto úspěchu bylo v držení původních obyvatel stále mnoho území, mohl již Jozue dobytou zemi rozdělit mezi dvanáct izraelských kmenů. V konfrontaci s moderními výzkumy můžeme prohlásit, že prastaré město Jericho patrně Izraelci nedobyli, město Aj leželo v době jejich příchodu několik set let v troskách, takže se spokojme se zvoláním, že víme, že nic nevíme. Dnes se "dobytí" Palestiny Izraelci pokládá spíše za dlouhodobý proces, v jehož průběhu získávali původní kočovníci a pastevci převahu jen velmi pomalu a ne vždy zbraněmi.

Období mezi dobytím Palestiny a zřízením jeruzalémského království se nazývá dobou soudců, podle těch, kteří vedli části Izraelců. Nebyli to samozřejmě jen soudci, slovo šófet znamená všeobecně vládu a má podobný základ jako kartaginské suffet, takže soudci byli také vojenskými veliteli. O době soudců píše Bible naprosto vykonstruované údaje hovořící o dvanácti soudcích, kteří vládli celkem 480 let. Ve skutečnosti mohla doba soudců trvat od roku 1200 do roku 1000 před n.l.

Soudci byli podle tradice vybíráni ze zvlášť vynikajících lidí a byli voleni jen příležitostně, aby vedli lid v těžkých dobách. Ty přicházely poměrně často, neboť dřívější útočníci Izraelci se nyní stávali sami terčem útoků jiných kočovníků, hlavně Aramejců a Moábců. Když se zrovna nebránili, pokoušeli se Izraelci získat města, která se jim v Palestině dosud bránila. Soudce Barák porazil válečné vozy místních králů a získal kmeni nová území v úrodných údolích. Z téže doby pochází příběh o soudci Samsonovi a Dalile.

Na sklonku doby soudců se vlády ujal Saul, kterého můžeme považovat za prvního z králů. Situace, ve které se Saul ujal soudcovství (někdy kolem roku 1020 před n.l.), byla katastrofální. Filištíni postupovali z pobřeží a vytlačovali Izraelce z úrodné půdy a nakonec dobyli město Sílo, které patrně bylo centrem židovského osídlení v té době. Celá existence státu byla vážně ohrožena a bylo uznáno, že je třeba zvolit svrchovaného vládce všech kmenů. Tím se stal Saul, který předtím se synem Jónatanem již Filištíny porazil. V čele sjednocených izraelských vojsk pak Filištíny zastavil.

Saul se po vítězství mohl považovat za skutečného samovládce, ale ne zase moc nahlas. Izraelci totiž svoji zemi považovali za území pod nadvládou boha Jahveho, a proto případní nespokojenci snadno nacházeli podporu. Opozice si za svého favorita vybrala mladého pastýře Davida, který podle známého příběhu zabil v boji filištínského obra Goliáše kamenem z praku. David si ve vojsku vedl lépe než Saul a získal si brzy oblibu lidu i Saulova syna Jónatana. Saul se cítil sám, propadal depresím a pokusil se Davida odstranit. Ten však uprchl a shromáždil kolem sebe v horách skupinu podobných vyhnanců, kteří se dali do služeb Filištínů.

Když se Filištíni rozhodli obnovit svůj nápor, odmítli k sobě přibrat Davidovu družinu. V bitvě pak porazili Saulovo vojsko v pohoří Gelboa a Saul spáchal sebevraždu. Pro Izraelce to byla přece jen velká ztráta, neboť Saul vyřešil takřka neřešitelné situace, ale doplatil na to, že pravomoc krále nebyla ještě vyřešena.

David po Saulově smrti sice stále formálně podléhal Filištínům, ale začal si postupně budovat nezávislou základnu moci na jihu Palestiny, kde ho předáci Júdova kmene provolali svým králem. Nad většinou izraelských kmenů však vládl Saulův syn Íšbaal, kterého Bible v odporu před složkou jeho jména znamenající kananejské božstvo označuje jako Íšbošeta (muž hanby). Ten patrně neměl nijak velké schopnosti a nakonec byl zavražděn. Představitelé lidu se pak obrátili na Davida, který se tak stal králem spojených dvanácti izraelských kmenů. Králem nebývale úspěšným.

Aby si David zajistil nezávislost, dobyl město Jeruzalém, které nepatřilo žádnému izraelskému kmeni, a vystavěl si zde hlavní město. Je třeba poznamenat, že Jeruzalém patřil tehdy k vůbec nejmenším izraelským městům, ale díky své výhodné poloze měl předpoklady k velkému růstu. David podnikl vojenskou reformu, v jejímž průběhu posílil izraelskou domobranu o placené žoldnéře cizích národností, kteří byli oddáni jen tomu, kdo jim platil - králi. Na vydržování vojska začal David vybírat daně. Kvůli výběru daní proběhlo sčítání lidu. A kvůli sčítání lidu vznikla jakási byrokracie. Za Davida také končí tradiční dělení Izraelců na dvanáct kmenů, veškerá moc se soustředila do rukou králi. A právě tento fakt znamenal velké plus v nastávajících bojích...

David se totiž vrhl do expanzivní politiky, kterou mu umožnilo hlavně značné oslabení tradičních mocností po mohutných nájezdech kočovných kmenů. Několikrát porazil Filištíny a ti museli odejít zpět na území svých pěti městských států. Podařilo se mu podrobit menší národy v Zajordání a v okolí Mrtvého moře a porazil i vládce města Damašku.

Vedle těchto jistě kladných rysů vlády prvního krále ani Bible nezatajuje několik vlastností méně kladných. David celkem bez skrupulí odstranil ze světa prakticky celé příbuzenstvo Saulovo. Rovněž způsob, jakým získal manželku se nedá označit za dvakrát férový - jejího muže úmyslně vyslal do smrtelné bojové oblasti a poté si ženu (Batšebu) přivlastnil. Z tohoto manželství vyšel i syn Šalamoun, který nastoupil po otci na královský trůn.

Davidova vláda trvala snad oněch biblických 40 let, od roku 1000 do roku 960 před n.l. Za tuto dobu zbytky poraženého státu přeměnil ve velmoc, proti které si nedovolil vystoupit žádný soudný soupeř. Je zajímavé, že v Davidově království existovaly poměrně nepatrně sociální rozdíly - vykopávky z této doby ukazují, že většina domů se dala označit za stejně velké. David se stal ideálem židovského vládce a je jím dodnes.

Po smrti energického a obratného Davida nastoupil po palácových intrikách na trůn Šalamoun. Ten vyplnil poslední otcovy pokyny a nechal povraždit lidi, kteří království škodili, ale David je z politických důvodů nemohl zlikvidovat. K tomu přidal i něco potencionálních nástupců trůnu a vynikajícího Davidova vojevůdce Jóaba.

Tradice dává Šalamounovi rovněž 40 let vlády, které můžeme vymezit lety 961 - 922 před n.l. Král začal vládnout za mnohem lepších podmínek než jeho otec a stačilo mu jen dotáhnout do konce, co David začal. Kananejská města byla donucena platit tribut míru a přijmout na své hradby izraelské posádky. Není známo, že by Šalamoun vedl nějakou válku, některé části Davidovy říše se naopak odtrhly. Králi přesto zůstal čas na organizaci obchodů s městem Tyros, stavbu nového královského paláce a jeruzalémského chrámu, který v židovské víře hraje prim. Vedle těchto libůstek se Šalamoun takřka profesionálně zabýval svým harémem, který čítal 700 žen a dalších 300 souložnic

Zahraniční situace asi naposled na dlouhá století Izraelcům přála. Egypt se sice opět sjednotil, ale dosud nezahájil výboje a žádná další okolní říše otřesy předchozích let nepřežila v útočení schopném stavu. Šalamounova vláda tedy zůstala v povědomí jako doba klidu a míru a pozdějším generacím se jeho doba zdála ještě zářivější, neboť tito lidé opět zažili těžké zmatky a války. A jeho moudrost ve vladaření nakonec vstoupila do obecného povědomí. Méně je asi známo, že Šalamoun sbíral přísloví a jeho sbírka tvoří základ biblické Knihy přísloví.

Stejně jako po Davidově smrti i po úmrtí Šalamouna vystoupila na povrch otázka nástupnictví. V Jeruzalémě se považovalo za samozřejmé, že zemi dál povede člen Davidova rodu a vlády se zde ujal nejstarší syn Šalamouna Rechabeám. Izraelské kmeny naopak tvrdily, že oba králové byli uznáni shromážděním a sami ho také svolali. Rechabeám na sněmu potvrdil, že hodlá dále vyžadovat nucené práce jako jeho otec, čímž si podkopal půdu pod nohama a kmeny ho odmítly. Za krále si pak sněm zvolil Járobeáma, který za Šalamouna uprchl na protest proti systému nucených prací do Egypta. Tito králové vládli za značného vzájemného napětí. Jižní království kolem Jeruzaléma se nazývalo podle Davidova kmene Júdsko, kdežto severní část země nesla dál název Izrael. Hlavními městy byla sídla Jeruzalém a Síchem (odtud si Járobeám sídlo brzo přenesl do Panúelu v Zajordání a poté do Tirsy, na cestě do jordánského údolí).

V severním, izraelském království, se kultura a patrně i výroba nalézaly na vyšším stupni pokročilosti. Nevýhodou se však stala otázka nástupnictví, neboť na severu si svoji moc zachoval sněm. Panovník se sice obyčejně snažil, aby po něm nastoupil jeho syn, ale dynastie, která by trvala déle než čtyři generace se v Izraeli nenašla. Z toho také vyplývalo, že země nebyla příliš centralizovaná. Naopak na jihu v Júdsku se král mohl pyšnit mnohem pevnějším postavením a Davidovi potomci se u moci udrželi až do konce království. Další výhodou bylo, že se král staral rovněž o chod náboženství, což se odráželo i na jeho popularitě.

Klid v jižním království narušil už roku 918 před n.l. egyptský loupeživý nájezd faraóna Šešonka, který znamenal těžké materiální ztráty. Další vývoj již v obou královstvích poznamenaly vzájemné rozbroje i vnitřní napětí. V Izraeli tak například po Járobeámovi vládl krátce jeho syn Nádab. Ten však byl zavražděn a nahradil ho schopnější Baeša. Baešův syn Ela skončil stejně jako Nádab a nahradil ho velitel poloviny válečných vozů Zamri. Ze svého úspěchu se ale ani ten dlouho netěšil a po týdnu ho odstranil jiný vojevůdce Omri, který zemi konečně zajistil mír. Jeho nástupce Achab si zajistil dobré vztahy s Júdskem a jejich králem Jóšapatem a oba králové spolu dokonce bojovali proti Aramejcům. V tomto boji Achab padl.

Další králové Izraele se pomalu dostávali pod vliv Asyřanů. Od roku 842 před n.l. jim platili velký tribut. Pak se jeden z velitelů vojska Jehú nechal prohlásit králem a v boji zabil i panovníka Júdska. Odstranění obou vládců mělo horší vliv na júdské království, kde se vlády zmocnila matka zabitého krále, která se rozhodla vyvraždit celý Davidův rod. To se jí sice zcela nepovedlo, ale přesto - v takřka stalinských čistkách - zlikvidovala elitu Júdska. Jediný přeživší člen rodu, Jehoáš, ji pak odstranil po šesti letech vlády (roku 837 před n.l.). Sám sice vládl jižní části Palestiny dlouho, ale nakonec ho roku 800 před n.l. odstranili vlastní služebníci. Na druhé straně Izrael profitoval z toho, že Asyřané zahájili ofensivu proti syrským městským státům, která dříve tlačila na Palestinu. Nyní se Syřané museli soustředit na obranu a Izrael zažil období klidu a rozmachu. Král Járobeám II. (vládl 786 - 746 před n.l.) dokonce dobyl Damašek. Bohužel svoje výboje namířil také do Júdska, kde vyloupil Jeruzalém.

Toto období rozkvětu Izraele končí zhruba se smrtí Járobeáma II. Na vině úpadku, který zemi postihl, byli Asyřané, kteří po zkáze syrských měst zahájili dobyvačné tažení do Palestiny. V třicátých letech už král Pekach nemohl udržet Galileu a sám se dostal do asyrského zajetí. Jeho nástupce se sice pokoušel zajistit si pomoc Egypta, ale ten se tehdy nemohl postavit mocné Asýrii. Ta zakrátko obnovila svůj nápor a po tříletém obléhání dobyla roku 722 před n.l. izraelské hlavní město Samaří. Z království bylo deportováno skoro třicet tisíc osob do severní Sýrie. Rokem 721 před n.l. považujeme dějiny severního království Izrael za ukončené.

Jižní království, Júdsko, bylo menší a chudší, a proto by teoreticky mělo podlehnout ještě snadněji než Izrael. Králové se urputně pokoušeli zajistit zemi lepší obranu a výsledky se skutečně dostavily v podobě moderních opevnění. Na jejich budování však měli obyvatelé Júdska málo času - nový nápor přišel ze severu roku 701 před n.l. Asyrský král vyplenil spoustu měst a porazil u Jeruzaléma vojsko, které proti němu poslali Egypťané, ale v případě Jeruzaléma se spokojil s obrovským výpalným, na které musely být obětovány i zlaté dveře Chrámu. Tažení možná ukončila epidemie, která mohla postihnout asyrské vojsko a výrazně ho oslabit.

Po tomto vpádu se proti Asýrii spojila většina národů Palestiny a Egypt, takže se Júdsko mohlo na nějaký čas cítit bezpečněji a nehrozil mu bezprostřední zánik. Významnější postavou mezi králi byl Jóšíjáh (Joziáš). Ten využil politické situace a v průběhu své třicetileté vlády zemi vnitřně upevnil a obnovil výzdobu Chrámu. Za jeho vlády se asyrská říše ocitla v defensivě a roku 612 před n.l. Babylóňané a Médové zničili její hlavní město Ninive. Egypťané chtěli udržet mocenskou rovnováhu a táhli Asyřanům na pomoc, ale bylo již pozdě. Jóšíjáh se jim v průběhu jejich tažení postavil v boji, ale byl poražen a zabit. Júdsko se pak dostalo pod vliv Egypta, který dosadil i nového krále, jenž přijal jméno Jójakím. Jeho nástupce Jójakína zase dosadili Babylóňané, ale král se jim po čtvrt roce vzepřel. Babylónský král Nabuchodonosor však okamžitě oblehl Jeruzalém a 16.března 597 před n.l. jej dobyl. Jójakína zajal a poslal ho i s celým dvorem a dalšími 10 000 zajatci do Babylónu.

Další král Sidkíjáh byl rovněž dosazen Babylóňany. I on se po deseti letech pokusil o vzpouru s podporou Egypta a také on byl poražen po rok a půl trvajícím obléhání. Králi se sice podařilo uprchnout, ale byl u Jericha zajat a později oslepen. Obyvatelé zničeného města, kteří boj přežili, byli přesídleni do Babylónu, k čemuž došlo asi roku 586 před n.l. Tímto rokem se uzavírají dějiny Júdska a nastává doba, kterou dějiny znají jako babylónské zajetí. Do tohoto města se totiž dostala politická, náboženská i řemeslná elita Izraelců, kromě těch, kteří stačili prchnout do Egypta.

Vyhnanci se v Mezopotámii cítili pochopitelně velmi cize, neboť Palestina se od Mezopotámie diametrálně lišila. Přesto se však zdá, že většina dosáhla slušných životních podmínek a mnozí i značného blahobytu. Sesazený král Jójakín žil od roku 597 do roku 561 před n.l. v zajetí a poté byl při amnestii propuštěn na svobodu. Po náboženské stránce se vyhnancům dařilo dobře, neboť mohli Jahveho uctívat jako předtím. Pečlivě živená naděje na návrat do Palestiny svitla vyhnancům v průběhu vzestupu nové mocnosti - Persie. Ta pod vedením krále Kýra (persky Kúruš) zahájila rychlou mocenskou expanzi a roku 539 před n.l. již perská vojska získala Babylón. Zdá se, že vyhnanci na nic nečekali a snad už příštího roku se vrátili zpět do Palestiny.

Peršané si z vděčných navrátilců vybudovali opěru své moci v oblasti. Byli nábožensky značně tolerantní, a tak jim nevadila ani židovská náboženská obroda (nyní již můžeme hovořit o Židech) spojená s výstavbou nového Chrámu v Jeruzalémě. Ten byl prý dokončen koncem zimy roku 515 před n.l., tedy po více než dvaceti letech. Perští místodržící sídlící v Samaří pak začali židovské aktivity v Jeruzalémě všelijak blokovat, aby se nepovznesl nad jejich sídlo.

Největšími postavami této doby se stali dva muži, z nichž každý působil v jiné oblasti a o ani jednom toho moc nevíme. Jmenovali se Ezra a Nechemjá a první byl kněz, zatímco druhý královský dvořan. O dataci jejich působení se vedou pře, ale těmi se snad nemusíme zabývat. Stačí napsat, že Ezra obnovil někdy mezi roky 458 a 398 před n.l. tradiční bohoslužebný rituál a zavedl zákoník členů náboženské obce, zatímco Nechemjá řídil rekordně rychlou stavbu hradeb Jeruzaléma, nechal seškrtat dluhy, které měli chudí Židé u bohatých a nakonec vedl kampaň proti smíšeným sňatkům - to vše mezi roky 445 a 433 před n.l.

O posledních letech perské nadvlády nad Palestinou toho moc nevíme, protože biblické líčení končí v nejlepším případě rokem 398 před n.l. a pravděpodobně ještě dřív. Josephus Flavius toho o tomto období také neříká mnoho a jeho zprávy jsou navíc poněkud zmatené. Je skoro jisté, že se Židé účastnili povstání proti Peršanům, která propukala v celé oblasti a byli za to perzekvováni.

Nová dobyvatelská vlna přišla ze severozápadu, z Makedonie. Roku 333 před n.l. přitáhl Alexandr Veliký se svým vojskem do Palestiny a Židy osvobodil - nejen od Peršanů, ale na sedm let také od daní. Navíc mohli žít podle Zákona a ctít svého boha. Alexandr se postaral také o hospodářský růst Palestiny. Kromě toho založil v Egyptě město Alexandrii, kde nechal vybudovat celou židovskou čtvrť, a tak se Alexandrie stala největší diasporou (území obydlené Židy mimo Palestinu) na světě. Více však Židy ovlivnit nestačil - pokračoval ve své anabázi, na jejímž konci roku 323 před n.l. zemřel.

Po jeho smrti se v průběhu sporů diadochů bojovalo také o držení Palestiny. Vítězem v tomto boji se stal generál a vládce Egypta Ptolemaios, který ponechal Židům všechna práva z doby Alexandra, i když některá území začal osídlovat Řeky a některá města dostala řecká jména. Židovská společnost nadále žila pod správou svého velekněze. Palestina se však ani pod Ptolemaiovci nestala na dlouho nějakou oázou míru, neboť tvořila nárazníkové území mezi Ptolemaiovci a Seleukovci. Ti se ze svého nového centra v Antiochii pokoušeli Egypt obrat o Palestinu a roku 217 před n.l. se jejich vojska dostala až na Sinaj, kde však byla u Rafie poražena. Nakonec však ve vleklé válce Seleukovci zvítězili a roku 197 před n.l. zemi dobyl Antiochos III. Ten si počínal moudře a Židům udělil různá privilegia, zvláště pak tradiční teokracii. Záhy se ale ocitl v boji s Římany, který prohrál, a při pokusu získat si loupeživým tažením prostředky na zaplacení válečné pokuty byl zabit. Jeho nástupce Seleukos IV. se pokoušel své finanční potíže zmírnit vyloupením jeruzalémského Chrámu, ale kněží zlato ukryli. Jeho nástupcem se stal Antiochos IV. Epifanés, který prováděl důslednou helenizační politiku. Tomuto vládci se už podařilo Chrám vyloupit a získal tak ohromnou částku 1800 talentů. Kromě toho roku 167 před n.l. vydal sérii dekretů, které měly zničit židovské náboženství. S nimi ovšem král těžce narazil. Židé povstali...

Bezprostřední jiskrou, která zapálila oheň povstání byla událost, která se udála v městečku Módeín západně od Jeruzaléma. Kněz Mattatjáh tam zabil syrského úředníka a Žida, kteří jej nutili obětovat řeckým bohům. Mattatjáh se uchýlil spolu se svými pěti syny do hor. Pod vedením jednoho z nich, Júdy zvaného Makkabí, pak zahájili s hrstkou věrných boj proti seleukovské nadvládě. Toto povstání vešlo do historie jako povstání makabejských.

Júdovi se podařilo ovládnout řadu menších měst a dvakrát porazit místní seleukovská vojska. Antiochos nemohl osobně zasáhnout, neboť válčil proti Parthům, a tak nakonec nabídl Židům vyjednávání. Židé dosáhli odvolání protižidovských dekretů (v prosinci 164 před n.l.), avšak Júda v odboji pokračoval, nyní již s cílem osvobodit celou Palestinu ze seleukovského vlivu. Tomu nahrála i smrt Antiocha IV., protože jeho nástupce Antiochos V. byl ochoten vyjednávat s Júdou, kterého mezitím Židé uznali za svého vůdce. Proti Antiochovi navíc povstal syn Seleuka IV., který tak krále dostal do svízelné situace. Antiochos vyslal po Palestiny vojsko, ale to bylo roku 160 před n.l. poraženo u Adasy severně od Jeruzaléma.

Po tomto triumfu, který zemi fakticky osamostatnil, stihl ještě Júda uzavřít spojeneckou smlouvu s Římem, ale poté padl v boji se syrskou přesilou nedaleko Jeruzaléma. Psal se stále ještě rok 160 před n.l. Na místo velitele vojska nastoupil jeho bratr Jónatan, další bratr Šimon spravoval zemi. V seleukovském království mezitím docházelo k dalším zmatkům, kterých Židé obratně využili. Se souhlasem jednoho z pretendentů trůnu se roku 152 před n.l. stal Jónatan veleknězem Chrámu. O něco později se stal ještě oficiálním správcem seleukovské říše pro Júdsko. Toto spojení moci mu umožnilo obnovit expanzivní politiku, kterou chtěl upevnit své soukromé "království". Šimon dostal do správy přímořské oblasti Palestiny, které tak byly konečně osídleny Židy.

Nad makabejskými bratry však brzo přestalo svítit slunce. Jónatana zajali a zavraždili v městě Jaffa a jeho nástupcem se stal poslední žijící z pětice bratří, Šimon. Ten se dočkal toho, o co se Júda a Jónatan snažili 25 let - uznání nezávislosti. Nedlouho poté však i Šimona stihl osud Jónatana - byl úkladně zavražděn v pevnosti Dóku. Novým vládcem se stal Šimonův syn Jan zvaný Hyrkános. Ten pokračoval ve výbojné politice, které se dařilo hlavně díky rozpadu moci v Sýrii. Dobyl několik měst a zasáhl proti Samaritánům, jejichž centrum Síchém vydal napospas svým žoldnéřům. Stejně dopadlo o dvacet let později Samaří. Tímto se napětí, které mezi Židy a Samaritány panovalo odjakživa, vyhrotilo v tvrdý a nemilosrdný zápas. Hyrkánovi se rovněž podařilo přinutit kmeny, které tehdy přišly do Idumeje, k přijetí židovství.

Po smrti Jana Hyrkána roku 104 před n.l. se zmocnil vlády jeho syn Júda, který přijal jako panovník řecké jméno Aristobúlos. Byl to první příslušník hasmonovské dynastie, který přijal titul krále, avšak již za rok zemřel. Jeho vdova se provdala za jeho bratra Jannáje a dostala ho tak na trůn. Jannáj, řecky zvaný Alexandros, toužil ještě více než jeho předchůdci po rozšíření svého území, a to pomocí žoldnéřských armád. Jeho výboje sice trpěly častými neúspěchy, ale podařilo se mu dobýt významnou egyptskou základnu v Gaze. Alexandros celkem značně preferoval saducejský směr židovství, který patřil elitním vrstvám židovské teokracie, díky čemuž se situace v zemi nebezpečně vyostřila. Farizeové, příslušníci jedné z větví židovství, se rozhodli k vzpouře a pozvali si do země syrského panovníka Démetria III., který Alexandra porazil. Po tomto vítězství však farizeové dali od cizí pomoci ruce pryč a Alexandr se rozhodl, že se jim za "patriotismus" patřičně odmění - osm set představitelů farizejského směru bylo ukřižováno a jejich ženy a děti jim byly zabity před očima. A tak Alexandr přes jisté neúspěchy vládl klidně dál. Jeho říše nabyla prakticky stejné velikosti jako staré království za Davida.

Když bojovný král v devětačtyřiceti letech roku 77 nebo 76 před n.l. zemřel, stala se královnou jeho o patnáct let starší vdova Alexandra. Ta se začala opírat o vzdělané farizejce, kteří měli autoritu u širokých vrstev. Úřad velekněze, který byl s vladařskou funkcí obyčejně spojen, musel vykonávat Alexandřin syn Hyrkán, neboť ženy se nemohly stát nejvyššími představitelkami židovské víry. Po smrti královny se vlády neujal skromný Hyrkán, ale jeho ambiciózní bratr Aristobúlos II. Ten bezpochyby hodlal sledovat expanzivní politiku svého otce, ale v té době již Římané přišli do Sýrie a začali ji okupovat. Roku 63 před n.l. přišly legie až do Palestiny. Vedl je slavný Pompeius, který potlačil veškerý odpor, dobyl Jeruzalém, na místo velekněze opět uvedl Hyrkána a do Říma poslal zajatce, kteří vytvořili základ pozdější velké židovské diaspory ve Věčném městě. Téměř stoletý boj o nezávislost byl ztracen. Místo rozhárané seleukovské říše ovládl Palestinu mocný Řím.

O dalších osudech Palestiny jakožto římské provincie si přečtěte v článku Judaea, který navazuje na tento text přesně v okamžiku příchodu Římanů a končí až zánikem provincie v sedmém století n.l.

A jelikož o dějiny Židů, kteří zůstali v Palestině, je na Antice už postaráno, můžeme svoji pozornost obrátit na ty, kdo svoji vlast z nějakých důvodů opustili a stali se členy některé z důležitých diaspor, které byly roztroušené po celém Impériu, ale nejen tam. Židy bychom našli také v Parthii, i jinde.

Územím, kde se židovské diaspory rozšířily nejdříve, se stal Egypt. Tam přišli Židé ve větším množství někdy v šestém století před n.l. Prvním sídlem se jim stala osada, kterou dnes známe dobře jako Asuán a která nesla dříve jméno Sevén (Syéné). Populaci tvořili židovští žoldnéři ve službách vládců Egypta a jejich potomci po mnoho generací. Tito lidé nežili v žádné podstatné izolaci, jsou doloženy časté smíšené sňatky. Kolonie pak zanikla někdy po roce 399 před n.l., přičemž není zcela jasné, zda se Židé odstěhovali nebo byli pobiti.

Další židé přišli do Egypta až za století, kdy se v Egyptě upevnila vláda Alexandrova generála Ptolemaia. Ten otevřel Židům cestu do centra své říše, tedy Alexandrie, kde začali židé brzy tvořit velmi významnou menšinu. Přijali bez problémů řečtinu, a to dokonce i při bohoslužbách. Někdy kolem roku 160 před n.l., kdy už Ptolemaiovci dávno ztratili Palestinu, povolili stavbu židovského chrámu v Leontopoli, což se prakticky rovnalo státnímu uznání židovství.

Když pak Římané roku 30 před n.l. přivtělili Egypt do své říše, žilo zde již na milion Židů, většina z nich v Alexandrii. Zde zcela dominovali v jedné z pěti městských čtvrtí, v další tvořili nadpoloviční většinu obyvatel. Zabývali se řemesly nebo obchodem. Jejich nejvyšším představitelem v rámci země byl ethnarcha, který měl také pravomoc výběrčího daní. Soužití s alexandrijskými Řeky bylo často dost bouřlivé a k nejznámějším rozbrojům došlo za císaře Caliguly roku 38 n.l. Tehdy dva alexandrijští demagogové vyvolali pogromy, které si vyžádaly těžké oběti na obou stranách. Římský místodržící ze začátku pogromy podporoval, ale nakonec musel zasáhnout a oba demagogové skončili na popravišti. Caligula pak žádal umístění svých soch do židovských chrámu, což se Židům nelíbilo natolik, že poslali deputaci do Říma (účastnil se jí také Filón Alexandrijský). Caligula ovšem své sochy odmítl odstranit a prefekt Egypta doplatil na poselstvo životem, neboť se měl podle císaře více starat o šíření jeho kultu. Diaspora v Alexandrii se pak více či méně úspěšně rozvíjela až do roku 641, kdy město dobyli Arabové. Čtyřicet tisíc Židů bylo prý zabito, zbytek uprchl.

Do řeckých oblastí v Malé Asii přicházeli Židé od třetího století před n.l. jako seleukovští žoldnéři. Za těmito muži přicházeli další a další, takže se záhy vytvořila silná diaspora. Do samotného pevninského Řecka přicházeli Židé zpravidla jako otroci, i když je většinou jejich pánové brzy propouštěli. Přistěhovalci osídlili většinu velkých řeckých měst a mnoho ostrovů (jako je Délos). Rozvoj osad pak zastavil příchod křesťanství v první polovině prvního století n.l.

V Římě se Židé usazovali od konce druhého století před n.l. jako obchodníci. Římané, kteří chtěli udržet tradiční římské náboženství pak tyto i další východní přistěhovalce postihovali občas tvrdými sankcemi včetně nuceného odchodu z města. Židé se usazovali za řekou Tiberou, kde si stavěli také četné modlitebny. Své mrtvé pohřbívali do katakomb. Ze známých osobností se k Židům Cicero stavěl dost odmítavě, zatímco Caesara po jeho zavraždění Židé veřejně oplakávali, tak se k nim choval dobře. Augustus nedělal Židům problémy, Tiberius je vypověděl z Říma a 4000 mužů poslal bojovat na Sardinii proti banditům. A tak dále - život Židů byl v té době plný dobrodružství a plný zvratů. Postoj k nim byl určitě obojaký. Mnoho Římanů přitahovalo židovství pro jednoduchý kult a mravní přísnost; tisíce jiných zase Židy otevřeně opovrhovali a projevovali se i umělci (Horatius, Iuvenalis, do jisté míry Tacitus).

V Galii a jiných oblastech západní Evropy se první Židé usazovali zhruba od přelomu letopočtu. Obývali velká města jako Massilii (Marseille), Arelate (Arles), Colonii Agrippinu (Kolín), Augustu Treverorum (Trevír) nebo Burdigalu (Bordeaux) a početně jich asi nebylo mnoho. Byli navíc izolováni křesťanstvím a není o nic mnoho zmínek. Germánští dobyvatelé oblasti, tedy hlavně Burgundi a Frankové, byli původně Židům nakloněni, ale později i oni přejali praxi násilných křtů.

Na Pyrenejský poloostrov se Židé dostávali převážně ze severní Afriky. O jejich osadách toho moc známo není, avšak výnosy hodnostářů dávají tušit mnoho o postoji Hispánců k Židům. Různé sankce byly zavedeny velice brzo, dokonce ještě před masovým rozšířením křesťanství, a tak není divu, že Židé vítali Vizigóty jako své osvoboditele. I zde se ovem záhy vše změnilo - Vizigóti se roku 589 přidali ke katolictví a začali Židy podle známého scénáře perzekvovat. A tak, když roku 711 přišli přes Gibraltar Arabové, měli ve svých řadách židovské oddíly, které vítali jejich souvěrci s velkým nadšením.

V Babylónii se Židé usadili již za dob svého vyhnanství a od té doby jejich diaspora nezanikla. Měli prý značné výhody včetně určité autonomie a za dob anarchie v Parthii jí také zneužívali. Za jednoho z takových období se dvojice židovských bratří zmocnila jednoho hradu na středním Tigridu a odtud vyjížděla na loupeživé nájezdy. Ty byly tak úspěšné, že jednoho z bratrů jmenoval parthský král správcem provincie, ale záhy skončili oba bratři nepřirozenou smrtí. Jejich muži se rozptýlili do diaspor v Ktésifontu a Seleukii.

Parthští králové se k Židům chovali dost benevolentně. Vládce židovské komunity se nazýval exilarcha (původně samozřejmě réš gálútá, tedy "vládce zajatých") a měl podobná práva jako parthští správcové provincií, mohl si ponechávat část vybraných daní a vést vlastní dvůr. Tato dobrá situace se změnila, kdy Parthové podlehli roku 226 Peršanům. Sasánovská perská říše se tvrdě hlásila k odkazu své starší předchůdkyně a to včetně náboženství Zarathuštry. Prvních padesát let se ještě pronásledování neprojevovalo, neboť králové potřebovali židovskou pomoc a finance na války s Římem, ale poté byli Židé dost nekompromisně potlačováni. V pátém století se občas pronásledování zvrhlo do dost krutých forem.

Přes všechna zmíněná pronásledování se Židé ve velkém počtu udrželi na celé řadě míst v Evropě, což se opravdu nedá nazvat jinak než polovičním zázrakem. A pogromy proti nim pak mohly přetrvat celý středověk a nezastavily se bohužel ani v naší době. Věřím, že jsme vám dvojicí podrobných článků o Židech poskytli o smutné historii Židů dostatek informací.



Kapitola 1 část 2 - Hřbitov a Elizabeth

16. října 2010 v 20:32 | 14laura |  POVÍDKA-SÁRA
Tady je dálší část kapitoli, snad se bude líbit. Přemýšlela jsem jak tuhle část sepsat no a napadlo mě tohle.

Další diplomek pro mě:D

15. října 2010 v 21:35 | 14laura |  Já a můj život
Mám tady další diplom, tentokrát od **Mi!y.UK.i!**...že vraj Estupido. Moc ji děkuji, je překrásnej:D

o Gothic stylu (z inernetu i s knihy od Ravena Digitalise)

15. října 2010 v 20:29 | 14laura |  Gothic styl
V čem je jiný gothický život od života běžného? Je to snad zprofanovaná nálepka
mládeže, jež chtějí na sebe upoutat pozornost? Je opravdu nutné nosit
černé oblečení? Co z nás vlastně dělá goths?

Gothika není pouhý styl hudby a styl oblékání. Je něčím víc. Je to filosofie,
myšlení, cítění, prožívání, je to samotný život. Goths z vás nedělá vyznání,
národnost či rodokmen. Gothem se narodíte. Široká veřejnost spojuje gothiku se
satanismem, což je katastrofální chyba. Samozřejmě že i satanisti se v gothické
subkultuře nacházejí, ale jsou zde zastoupeni skupiny Židů, ateistů a velký počet
křesťanů. Velká chyba je, že mnoho lidí si myslí, co je černé, to je zlé, co je temné,
to je zlé. Nikoliv. Zlé jsou pouze temné činy, ne temnota sama o sobě.
Velmi často vzniká odpor vůči gothice kvůli sebepoškozování. Nechci
tady tvrdit, že to tam nepatří, avšak sebepoškozování je jen velmi okrajovou
částí. Samo o sobě je to pro mnohé goths fascinující a tajemné, když žiletka
protíná žílu, ale spíše se vyskytuje tento atribut ve formě představ. Gothové
těmito představami likvidují své velmi časté deprese a nebo to používají ve
své tvorbě (básně, příběhy, úvahy, atd.) jako metaforu. A pak přijde jeden blázen,
rozřízne si žílu, zemře a je z toho největší skandál všech dob, že gothika
zabíjí lidi. Ale o tom vůbec gothika není a nikdy nebude.
Pak tu taky vyvstává otázka. Musím nosit černé oblečení? Samozřejmě, že ne.
Gothika nemá pravidla, ta má pouze ideologie, jež subkulturu drží při sobě.
Nošením černého oblečení pouze dáváte navenek svou zálibu v černém, není to
nutnost, bez které by jste se neobešli. Někteří vůbec černé oblečení nenosí,
jelikož jim to všední život zakazuje a přesto jsou možná ještě větší gothici.
Velmi časté jsou u gothiků deprese. Deprese mívá pochopitelně každý, jenže tak
velká frekvence, intenzita a střídavost s euforiemi je až neuvěřitelná a mnohdy
velmi vysilující. Často se do sebe uzavřou a potřebují samotu, potřebují jít
na procházku a sami si to v hlavě uspořádat. Gothický život je utkán z velkých
protikladů. Touha po samotě a touha po společnosti a ve finále spokojenost nulová.

Přesto má gothický život plno nekončící krásy. Začnete chápat věci zdánlivě
neexistující, začnete si všímat objektů, které jste dříve přehlíželi a konečně
začnete žít na tomto světě úplně... (Úplně je slovo, jež se týká gothů. Ostatní by
se mnou nejspíš polemizovali o tom, co je úplný život).



Zdroj: internet, kniha Goth od Ravena Digitalis a jiné.

V Gothice je více křesťanů

15. října 2010 v 20:19 | 14laura |  Křesťanství

Křesťanství

V gothice je o mnoho četnější výskyt křesťanství než satanismu. Mnozí z vás se
asi diví, jelikož je gothika zaměřená právě na temnotu, avšak je to tak.
V co křesťané věří? Je to víra v nadpřirozenou bytost - Bůh. Vychází to ze
svatého písma - Bible, jež je rozdělena do dvou oddílů. Starý a Nový zákon.
Starý zákon vypovídá o historii člověka, jako je stvoření, potopa, atd. Nový
zákon se zabívá životem a činy Ježíše Krista - syna božího.
Základní podstata je láska, avšak už dnes poznáváme, že někteří údajní křesťané
jsou plni lásky asi tak jako usušená houba. Křesťanství je krásné náboženství, avšak
prošlo mnoha špatnými obdobími, jež způsobylo závěrečný krach a následně ještě
větší odpor. Desátky, odpustky a mocichtivá, zkorumpovaná, nevěřící církev za dob
středověku, posunula křesťanství za hranici společnosti. V současnosti se vyskytuje
i znechucení pouze z principu. Časté jsou též milné domněnky ohledně navzájem si
odporující víry a vědy, což bezpochyby není pravda. Dříve církev odsuzovala vědu,
neboť se špatně vládne moudrým lidem, však není to vina náboženství nybrž lidí
samotných. Ve finále si Bible s vědou neodporuje, což však přední vědci neradi slyší.
Křesťanství se v gothice dosti vyskytuje z důvodu jeho mysterioznosti. Křesťanské texty
jsou nabyté všemožnými pocity a velkou dávkou nadpřirozených subjektů...


Diplom od tolly-chan

14. října 2010 v 19:04 | 14laura |  O blogu
Tohle je diplom od Tolly-chan za SB.
Moc ji děkuji, je nádhernej:D


Kapitola 1 část 1 - Hřbitov a Elizabeth

13. října 2010 v 20:04 | 14laura |  POVÍDKA-SÁRA
Tak a tady je první kapitola:D Promintě pokuď tam budou chyby což tam jist budou vzhledem k tomu že jsem dislektik a navíc je to má první povídka tak bude hrozná, jestli né příšerna:D A prosím nechte nějaké komentáře:(

Obrázky postav z povídky Sára

12. října 2010 v 21:18 | 14laura |  POVÍDKA-SÁRA
Takže tady jsou obrázky hlavních postav, které budou zatím v první a druhé části první kapitole:D

Gabriela von Thooma

Sára Mecnelová

Elizabeth Mecnelová

Darren Dabneey



A TADY JE JEDNA POSTAVA KTERÁ BUDE AŽ NA KONCI DRUHÉ ČÁSTI PRVNÍ KAPITOLI.
(Pozor vypadá sladce ale může být nebezpečný=DD)

Zero Tassuche

Sára-Prolog (velice krátké seznamení)

12. října 2010 v 20:17 | 14laura |  POVÍDKA-SÁRA
A máme tady začátek povídky. Tento prolog nás seznámí se Sárou a okolím.Bude to hrozně krátky pač je to jen seznámení. A prosím buďte schovyvaví je to moje první povídka, a navíc tam budu po stránce českého jazyka možná chyby:D
Ještě něco by jste měli vědět:D A to že Sárina sestra žije už hodně dlouho a navíc to je její nevlastní sestra. A rodiče co zemřeli nebyli  praví rodiče jenže to Sára neví, alespoň ne teď. A stejně jak Sárina sestra žijí také dlouho!!!=DDDD

Seznámení s povídkou kterou píšu.

12. října 2010 v 19:27 | 14laura |  POVÍDKA-SÁRA
Rozhodla jsem se že napíšu povídku, která bude mít více dílu.
Jen bych chtěla předem varovat že píšu povídku poprvé a tak to bude strašný:D A navíc tam budu mít spoustu chyb protože nemám čas a ani náladu to opravovat a tak když napíšu kapitolu tak chyby budu opravovat postupně když čas bude!!!!!!! A ještě něco povídka se jmenuje Sára. Sára má sestru a o ní budou i samostatné příběhy(střípky ze života).

No a teď něco o té povídce:
                            

Jméno povídky: Sára
Počet kapitol: ?????
Žánr:je to fantasi ale najde se tam i pár hororovích a vtipných scén. Je to se skutečného života.
O čem je: Je to o 15 leté holce které zemřeli rodiče a tak bydlí u své zajimavé rudooké sestře i s jejím přítelem.
Určené: všem (pokuď se ovšem nebojíte:D)               
Stav: Nedokončené 



 Tak to je snad vše. Ještě dnes sem možná dám prolog který bude seznamení se Sárou.
Snad se alespoň trochu bude líbit. Píšu povídky poprvé:)

Hřbitov, mé oblibené místo

11. října 2010 v 17:35 | 14laura |  Já a můj život
Hřbitov. Věčině lídí když toto slovo slyší přeběhne mráz po zádech. Ale jsou i lidé kteří mají hřbitov rádi jako já ( ale s gothic stylem to nemá co dělat:D) Hodně lidí se mnou soucití někteří se mi smějí, proč??? Protože jsem se narodila 1 listopadu, den před dušičkama a den po halloweenu. Nechápu co je na tom, co na tom vidí:D
Hodně lídí chodí na hřbitovi a ničí nebo ještě hůř kradou pomníky. Nechápu proč to dělají, vždyť znesvěcují mrtvé!! Jak by se cítili oni???
Abych pravdu řekla já hřbitovi miluji, jsou to má oblíbená mýsta a nenavidím když je někdo ničí.
Byli jste se někdy podívat na nějakej židovskej hřbitov??? Já ještě ne ale mám to v plánu:D 6idovské hřbitovi vypadaj tak krásně, taťka u jednoho zrovna žije:D
Vím že je to morbidní a že se opakuji ale já si prostě nemůžu pomoct, pro někoho je hřbitov depresivní místo, pro mě je to jediné místo kde mám klid, kde se mi líbí a navíc mrtví vás vždy posluchaj narozdíl od lidí.
Taky se často lidé hřbitovu bojí díky duchum a upírum. No já se taky bojím ale i tak mě stále hřbitov přitahuje=DDD
Na dušičky, což je 2.11. se chodí na hřbitov rožínat svíčky. Já nikoho na hřbitově nemám ale když si najdu čas tak jdu vždy rozsvítit svíčky těm kteří je rožnutý nemají. A co vy???
Máte rádi hřbitov, nebo se ho bojíte???? A chodíte na dušičky na hřbitov?????

A promiňte že tento článek je tak blbě, hnusně a nevím co všechno napsaný, ale neska mi to nějak nemyslí:D